Z ostatních chalup, věnovaných národům nemaďarským v Uhrách — i cikáni do nich počítáni a v dědině zastoupeni — byly čtyři německé, dvě rumunské, jedna (vlastně jen stan a ležení) cikánská a pět slovanských, z nichž jediná slovácká ze stolice s á r y š s k é.

Slovákům, kteří obývají celé severní Uhry a v poměrech, jak na naší Národopisné výstavě každému zřejmo bylo, velmi rozmanitých, od bohatých Slováků prešpurské a nitranské stolice do nejchudších obyvatelů Oravy a Gemeru, těm věnována jediná chalupa z chudého poměrně Sá-ryše '), těm věnováno poměrně tolik pozornosti jako cikánům. Ale ještě někde zjistili jsme Slováky! Pomáhaly figuríny slovenské, dle kroje někde od Bílých Karpat, naplňovati německou chalupu z Handlové ve stolici nitranské. Též v hospodářském oddělení byla stará chalupa trnavská s pěkným žudrem. Proti tomu všemu nemaďarskému ovšem maďarské chalupy oslňovaly bohatostí zařízení, nikoli však rozmanitostí.

Věci lidově průmyslové vystaveny byly, pokud se týká keramik y, hlavně v paláci renaissančním, pokud o výšivky běží, v pavillonu pro „uherský domácí průmysl". Pro tyto byly také velmi zajímavé kusy umělého vyšívání „panského" a „c í r k e v n í h o", vyložené v oddělení renaissančním, oplývající motivy, s nimiž později setkáváme se pracích lidových. Uvedeny buďtež na př. mešní kniha kathe-drály kaločské z r. 1682 s vyšívanými tulipány na deskách, mešní roucho jagerské z 15. (?) století s pěknými karafiáty, zejména však roucho kněžny braniborské ze století 17. z černého hedvábu vyšité zlatem, a to pěknými jablíčky, tulipány, karafiáty a růžičkami, jak je známe z výšivek valašských z okolí Rožnova a Frenštátu na Moravě, ale přece zas rázu pěkně renais-»ančního. Tento motivický charakter přenesl se pak i do lidových prací, tím snáze, čím dovednější byl lid náš v ženských pracích ručních. Individuálnost kmenová však motivický charakter sestavila si dle svého, a tak vznikl na kmeni renaissančním květ prací lidových, hlavně ve vyšívání stehem plochým a v ornamentu rostlinném.

Toto vštěpování charakteru renaissančního viděti i v keramice slovenské ze století 17. a začátku 18. a blíží se tu keramika slovenská tak nápadně české a moravské, že dobře za to míti můžeme, kterak ráz keramiky přenesen z Čech nejspíše vystěhovalci českými, bratrskými, po válce třicetileté do Uher2), a tu snad i řemeslníky českými delší dobu zachováván byl. A řemeslni ctvo české zajisté naučilo i domorodé obyvatelstvo slovenské hrnčířství a zatlačilo starodávné užívání nádobí dřevěného a nepomalovaného hliněného.

Když pak ve století 18. vlivy staré mizeti počaly, vznikala na Slovensku četná hrnčířská střediska rázu osobitného, slovenského, na př. v Stupavě, v Modré, Bolerázech, Dehticích, Holiči a j. v. Na základě