Již došla cbasa na poslední kopec, odkud pěkný rozhled po utěšeném kraji a milý pohled na rodnou vísku s bělavým kostelíčkem, dřímajícím ve stínu staletých lip. Té krajince své rozkošné a dědince milé, v níž ztápí se v záři červánků večerních zrak jejich, platí pozdrav a píseň poslední:

Ano, věčně zelenej se, ty kraji milený a vábivý! A ty lide pod památným Zvěřincem, buď vždy tak veselý, jak milá a utěšená jest ta krajinka, kterou obýváš, na které se lopotíš a již v písních svých opěvuješ!

Slavení svátku sv. Anny nevyniká zvláštními obyčeji a pověrami. Nepatří svátek tento mezi výroční období, kolem něhož seskupeny jsou celé řady zvykův a obřadů, jako o sv. Janě Křtiteli a pod. Přes to zasluhuje den tento pozornosti.

Především dlužno vzpomenouti,*) že v Praze i po venkově českém zasvěceno je sv. Anně veliké množství chrámů a kaplí, v nichž slaví se její památka ve výroční den službami Božími, poutí, průvody. Vypravuje pověst, že kdykoli den sv. Anny nebyl řádně slaven, že se strhly náramné bouřky a zpustošily tamější kraj.

Veliký je počet soch a zázračných obrazů sv. Anny, ke kterým ¦ lid český s důvěrou se obrací a k nimž z daleka chodívají processím. Zejména je ctěn obraz sv. Anny v chrámu sv. Víta na Hradě Pražském, na nějž lid tlačí svoje oči, aby je zachránil před oční chorobou. V pokladnici téhož chrámu chován je mezi ostatky také prst sv. Anny, jehož se dostalo darem Karlu IV. r. 1355.

Před obrazem sv. Anny, hlavné v úterý (kdy se narodila sv. Anna), modlívají se matky, prosíce za uzdravení nemocných dětí. Také ženy bezdětné vroucně se tu modlívají, aby si vyprosily dědice.