tím hlouběji zapadá do země.2) Také v okolí strakonickém koluje podobná pověst: Před časy žila v zámku strakonickém paní pro svou pýchu nenáviděná. Jednou dala si udělati střevíčky z těsta perníkového, v nichž šla do kostela a posadila se do lavice pod kazatelnu. Když bylo v polovici kázání, otevřela se náhle zerr>ě a pohltila pyšnou paní. Otvor tento jest tam podnes zamřížen pod kazatelnou a nikdo jej nemůže zazdíti. Jednou lam spustili zločince odsouzeného k smrti a když jej vytáhli, vyprávěl, že viděl onu paní na špalku řetězy spoutanou a střeženou drakem ohnivým. Řekla prý mu, že nebude dříve vysvobozena, až se z řeřábu, stojícího u brány hradní, bude moci udělati kolébka ; ale řeřáb je dosud slabý a pyšná paní musí ještě dlouho čekati na vysvobození své.3) Pověsť o této bezbožné paní zhusta lze slyšeti v Strakonicích, kde vztahuje se ke kostelu sv. Prokopa, nynějšímu děkanskému chrámu v zámku pánů Bavorů, též v tomto variantu : Jednou obývala ve strakonickém zámku'pyšná a bezbožná paní, která si mimo jiné z hostiového těsta dala zhotoviti střevíce a nechtěla v kostele pokleknouti při pozdvihování, načež se pod ní země otevřela a bezbožnici pohltila. Poněvadž se otvor ten nezavřel za obětí, snažili se Strakoničtí, aby vypátrali, co se tají v té hlubině; i spustili tam nejprve kachnu a pak zločince odsouzeného. Tento nalezl dole paní bílou, zastřenou závojem, sedící a píšící něco na listu papíru. Když byl papír popsán, podala paní list kachně, a ta uvrhla se s ním do vody, tekoucí chodbou skalní. Na pokyn bílé paní šel zločinec za kachnou a oba dostali se u Supí Hory opět na denní světlo. Tam položila kachna list do trávy a batolila se dále. Zločinec pak donesl papír radním pánům Strakonickým, ale nikdo se nedověděl, co bylo psáno na něm. Od té doby strašilo prý v zámku, a pekelný ten rej utichl teprve, když chudý lid podělen byl kaší medovou, což se pak stávalo každoročně v určitý den.4)

Jednou žila na zámku v Jemništi. když patřil knížeti z Rothenhausu (nyní je majetkem hraběte ze Šternberků), kněžna tak marnivá, že nosila střevíce z těsta. Každodenně služebníci musili jí péci nové. Den co den pak chodila ze zámku do vedlejší kaple, kde byla hrobka rodinná. Po své smrti objevila se vždy o půl noci v rudé záři sedící na ohnivém voze s dvojím spřežením koní ohnivých, jedouc od zámku ke kapli zámecké. Lid starší dosud vyhýbá se tomu místu a vypravuje si, že kněžna vytrpěla tak zasloužený trest, neboť Bůh prý přikazuje vytrpěti očistec tam, kde kdo spáchal co zlého. Tak vypravoval stařec, čítající 72 léta, který slýchal tuto pověst od svého děda. (Tak lze ji slyšeti v okolí Benešova; na pověst tuto i variant její upozornil mne žák gymnasia benešovského Václ. Kronus).