str. 50
hromada zžavého uhlí hořely, a člověk má k nim moc, jak mile jest po klekání.
Pstruh: A proč ste vy se dosavad o ně nepokusil?
Srnec: Samotný ne: půjdeteli ale vy, jdu s vámi.
Pstruh: Od srdce rád; toť by bylo proti rozumu, kdybych poklad z rukou pustil.
Srnec: Snad ale se nebojíte?
Pstruh: I cožbych se pokladu bál ?
Srnec: Pokladu j á se také nebojím, ale toho černého, Pán Bůh rač býti s námi! kterýž ho hlídá.
Pstruh: Tenť nám mnoho neuškodí; a jak myslím, za zdvořilé slovo rovněž něco k libosti učiní.
Srnec: I ovšem — ale žertovati nesmíte.
Pstruh: Ani slovíčkem; poďme! — Srnec šel napřed, a daleko vedl pana učitele Pstruha skrze samé trní a roždí. Pak přijdou na rovinu, s kteréž na bílou horu viděli. — Hle! — řekl Srnec — to jest ta hora.
Pstruh: Dobře ji vidím.
Srnec: Budeť snad již po klekání?
Pstruh: Ba dávno! vždyť jest již slunce kdy za horou!
Srnec: Tak dobře! Vidíte tam na hoře tu hromadu zžavého uhlí?
Pstruh: V pravdě, tak se mi zdá.
Srnec: To jest ten poklad.
Pstruh: To bych já nemyslil. —
Srnec: A proč ne?
Pstruh: Proto že to může býti opravdové uhlí.
Srnec: Ano, ano opravdové!
Pstruh: Tak třebas ne; jen pojďme!
Srnec: Ještě něco! Nejprve musíte slíbiti, že slova nepromluvíte, dokud poklad náš nebude, sic bylby ten tam.
Pstruh: Slibuji, že ani neceknu.
Srnec: Máte růženec ?
Pstruh: Mám. —
Srnec: Prosím, půjčte mi ho.
Pstruh: Tu jest.
Srnec: Tak ve jménu Páně! — Šel napřed a také z kapsy svůj růženec vytáhne, bral se k vrchu, a pan Pstruh za ním. Když přišli na horu, skutečně hromadu uhlí viděli. Srnec zticha přiblíživ se, položil růženec na uhlí, a sňav klobouk, poklad rukama do něho hrnul — Ježíš, Maria! — pálí. — Pstruh ani necekl.
Srnec: U všech kozlů! pane! to pálí. — Pstruh předce mlčel.
Srnec: Což pak nic nemluvíte?
Pstruh: Proč ste mi zapověděl.
Srnec: Ovšem, kdyby poklad byl, tak ale —¦
Pstruh: Což to tedy není poklad?
Srnec: í ovšem že není; je obyčejné zžavé uhlí; ruce, klobouk i růžence sem spálil.