jdoucí mládež ho o tom zpravovala. Pót s kloboukem peřím ozdobeným na hlavě byl pořekadlem po celém kraji. Ve francouzských válkách býval na vojně tamborem, na čemž si neskonale zakládal a ve slávě té pak po celý svůj věk žil, rekviruje po vsích výše zmíněné pochutiny. Tehdejší skalický policajt, když něco vybubnovával, měl v Pótovi přísného kritika. Pót jej jako »autorita na buben«, veřejně ústy bubnování napodobuje, opravoval nebo poučoval, co a jak se správně bubnuje. Proto také za ním nezbedové volá váli bubnový signál na poplach »rauraurau laplaplau«, napodobujíce víření bubnu, jež Pót ústy uměle dovedl vydrčeti.

Pokud se pak na živé »lidi boží« na Náehodsku sám osobně pa-matuju, byla to dne 9. června 1792 rodilá Viktora Židová, dcera Antonína Žida z Červené Hůry. Tato osoba pozbyla rozumu po nešťastném milostném románě své mladosti s jedním z vojáků myslivců, kteří po zřízení tohoto střeleckého sboru, jenž sestaven v prvním desítiletí 19. stol. do francouzských vojen z mysliveckých mládenců, po vsích na Náehodsku prezimovali. Nemanželský plod své lásky nešťastná Viktora hodila do řeky Úpy, byla proto zavřena na kriminál, když však se potom seznalo, že pozbyla rozumu, byla dána v opatrování svým příbuzným do domovské obce. Viktora příbuzné své přežila, toulala se krajem a v letních měsících, když voda v Úpě byla nizounká, sedávala někdy na suchém úpském splave před mlýnem riesenburským pod Pohodlím. Riesenburský mlýn po svém vyhoření v letech osmdesátých nebyl již znovu vystaven. Sedíc na splave Viktora pronikavě hvízdávala na čtyři, do úst vstrčené prsty, jak to na Náehodsku dělávají lidé v lesích nebo ve stráních, vzájemně se hledající. Hvízdání to platilo jejímu milenci.

Tuto Viktoru Židovu první poeticky zvěčnila Božena Němcová ve svých obrazech života venkovského, jejichž jeviště položila do údolí ra-tibořického na Skalicko a jež nazvala »Babička«. Viktora, jak v »Babičce« je líčeno, bleskem zabita nebyla, anobrž přežila i Boženu Němcovou a jako 761etá stařena zemřela smrtí přirozenou dne 17. října 1868 ve své rodné obci a pochována jest v Červeném Kostelci. Z nejbližšího okolí svého rodiště Viktora nikam dále nevycházela.

Jenom ve městě české Skalici známým býval »člověk boží« Václav Mikšů, měšťanský syn zdejší, který se docela nenápadně choval a byl živ v domě svých příbuzných do vysokého věku. Václav Mikšů o válce r. 1866 s ostatními domácími domov neopustil a po bitvě u Skalice svlékl někde padlého pruského vojáka, do jehož uniformy se sám oblékl a potom jako Prušák z pruských táborů a zásob k úžasu a překvapení ve městě zbylých domácích lidí, kteří po vydrancování města nepřítelem neměli co dáti do úst, přinášel jim rozmanité životní potřeby. Šťastně mu to prošlo, nebot Prušáci, ač byl již přes 60 let starý, blíže si ho nevšímali a nepostřehli, že mezi ně nenáleží. Jinak by byl třebas visel nebo byl zastřelen. Václav Mikeš se koncem let šedesátých před velikonočními svátky utopil u farské louky v rozvodnené Úpě, když si řezal proutky na binovačku.

Tragickým typem »člověka božího« na Náehodsku býval Záliš, který byl podnětem Aloisů Jiráskovi k poetické práci, pod týmž jménem