ve sbírce »Povídky z hor« uveřejněné. Záliš, nízký, zavalitý muž, zamračené, prošedivělým krátkým vousem zarostlé tváře a oděný ve vy-prošeném oděvu, chodil po vsích od stavení ke stavení s houslemi, na něž hrával a při tom prozpěvoval vlastní skladby, někdy i hrubě satyrické. Pocházel odkudsi za Náchodem a vyprávělo se o něm, že v Broumově vystudoval latinské školy a že potom z nešťastné lásky pozbyl rozumu. Záliš navštěvoval jenom stavení, na jejichž nádvoří viděl velikou a spořádanou hromadu hnoje, dle čehož soudil, že tam mají dost dobytka a tudíž také mnoho polí, tedy že o kus jídla almužnou není zde zle. Dárky, krajíce chleba, vdolky, peciválky a ovoce ukládal si do obrovských kapes, jež měl ze spodu k šosům svého burnusu přišité. Brambory nechtěl, neboť si sám nevařil. Podávající mu brambor odbýval radou: »Bandory dejte prasátkovi a já si přijdu pro jitrničku nebo šrůtek uzeného!« Záliš obcházel celé Náchodsko a choval se k lidem nevšímavě. Na otázku nikdy neodpověděl. Počátkem let sedmdesátých v létě nalezen byl na katastru obce Klenů zabitý. Měl rozbitou hlavu. Pachatel toho zjištěn nebyl. Záliš zabit byl nepochybně omylem. Nechtěje se prositi za stálého počasí a za teplých nocí o nocleh někde pod střechou, zacházel si přespat leckams. A tu za teplého letního večera nejspíše vlezl někomu do kupy sena a jsa potom v noci v kupě nalezen, pokládán byl za zloděje, který přišel na polní pych. Zloději pak bývali ještě v minulém věku na Náchodsku lynchováni. Když byl omyl poznán, byl zabitý tulák od místa činu odtažen jinam, kde potom nalezen a bez dalšího vyšetřování ve Skalici pohřben.

Všeobecnou soustrast vzbuzoval po dvě desítiletí po Náchodsku jako otrhaný a bosý žebrák bloudící »pan učitel«. »Pan učitel« Josef Mervart, syn z měšťanské rodiny v České Skalici, býval skutečným učitelem,-který nemocí přišel o rozum a nohy mu ochrnuly, tak že jimi pletl a těžko chodíval. Byl majetný, neboť měl ve Skalici v záložně uložený značný kapitál, jejž si sám docela správně spravoval. Bydlil sám jediný ve Skalici na Starém městě v sadě v opuštěném starém pecníku, kde měl pelech a špalíčky dřeva, jež jako žáky pravidelně vyučoval, zkoušel, napomínal a trestal. Od svých výletů po žebrotě nedal se nijak odvrátiti, chodil v hadrech a bos, ač měl slušného šatstva a obuvi dost. Sám si vařil a vypranou košili, od sester darovanou, ihned si uschoval. Postavy byl prostřední, tvář měl výraznou, inteligentní, obrostlou černým plnovousem. Chodil s režným pytlem na zádech opíraje se o silnou hůl po zámožnějších vesnicích. Vejda do stavení zvučným, výmluvným a jímavým hlasem dával rady, jak čistota a veselá mysl zdraví slouží, po čem dobytek prospívá a mlčky pak čekal na nadílku. Pokřikování nezbedů »Pane učitel, půčej mně pytel« — si nevšímal. Zvláštní jeho dobroditelkou bývala nebožka princezna Bathildis, kněžna ze Schaumburg-Lippe, jíž pan učitel posílal prosebné a děkovací listy. Známým lidem také ochotně různá podání a žádosti napsal. Když se s ním mluvilo, zdál se býti úplně rozumný, měl řízný vtip a vždy pohotovou odpověď, avšak, soudnosti o svém vlastním stavu neměl patrně žádné necítě, co tuláctvím svým provádí. Zahynul