jednoho letního dne v letech osmdesátých minulého věku jsa přepaden na cestě od lesa Leče k Mískolezům hroznou bouří a krupobitím. Jsa slabý na nohy byl nepochybně divě zuřící větřicí sražen k zemi a proudy padající vody smeten v lijáku do náhlé bystřiny, v jejímž kalu utonul. Pochován byl v Třebešově.

Šíře i na Náchodsku neznámým a osobně neznajícím ho nijak nenápadným »člověkem božím« byl Franta Brožů ze Skalicky. Ten jako dítě osiřel a rozumem nikdy nevyspel, ale tělesně vyrostl v obra a siláka, jehož v jinošských jeho letech ujal se Václav Steidler, majitel proslavené hospody »u bílého lva« ve Skaličce. Franta byl cenným a pilným pracovníkem polním, avšak snědl za tři. V ohledu tom dával hotové koncerty. Pan Steidler vyhrál ve prospěch jeho mnoho sázek, co všechno Franta na posezení sní. Kdo nevěděl, že je nevyspělého rozumu, nikdo na něm na první pohled nepoznal, že je nemoudrý. V neděli býval vždycky čistě jako pán vystrojen, v zimě míval i kožich, a zvláštní radostí jeho bývalo zvonění velkým zvonem na skalické kostelní věži, jejž sám rozhoupal, a pak v kostele šlapání měchů při varhanách. Tím se v neděli a ve svátcích zabýval od ranní až do požehnání. Nikomu sám nijak neublížil, bylo to ustavičně naivní, dobré obrovské dítě, jemuž ani žádné vousy nerostly, jež by však bylo pořád jedlo. Ale sám ublížiti si nedal. Byl jsem ve Skaličce jako chlapec v panské kovárně, kde mistr starý Vondráček přijal nového tovaryše. Člověka přespolního, velikého, silného jonáka, starého kyrysara. Dovedl na kovadlině se zvláštní forteli pěkně bušit, proto jsem tam chodil se dívat. Franta, který, od Steidlerů přes tu chvíli s různými posílkami do kovárny docházel, také jednou se naň se mnou zadíval. Tovaryš vida to, uťal kousek- na nákovadle obdělávaného žhavého železa, jenž odlíti stranou na zem, a tovaryš zvolal." »Francku, podej sem ten kousek!« Franta ochotně poslechl, žhavý kousek se země zvědi, avšak ihned bolestně zaúpěl, rychle ho zahodil, ale v okamžení se vzpamatoval. Jako kosatkou velikou dlaní vymázl zlovolnému tovaryšovi takovou facku, že se starý kyrysar až zapotácel. Franta pak beze slova odešel a do kovárny již ho nikdo nedostal. Nedlouho pak na to, počátkem let sedmdesátých zemřel, a to za okolností stejné tragických jako poetických. Tehdáž začalo na Náchodsku mlácení cepy ustupovati mlácení ručním strojem, jehož ozubenými cepy točili silní mužové. Když ten stroj postavili do Steidlerovy stodoly a siláka Frantu vyzvali, aby točil, líbily se mu zrnaté úspěchy i odletující sláma z toho plynoucí tak, že chtěl točit sám. Bavilo ho to tak, že se při tom schvátil a zpotil a pak nastydnuv, zápalem plic jako nadšený hrdina práce v největší životní síle zemřel.

Stejně ochotným klopotníkem jako Brožů Franta byl Honza Joudů ze Zájezda, který byl také nevyspělého rozumu, ale silný, ramenatý, vždycky čistě oholený muž, na němž také nikdo neznající ho na první pohled nemoudrého nepoznal. Honza Joudů chodil v létě přisluhovat na stavby zedníkům, dělal maltu, přetáčel písek, vozil a podával cihly, nosil klády a krovy a každý den snědl hodný pecen chleba s tvarohem. V zimě