po Zájezdě podělkoval za stravu a sice konal nejtěžší práce. Díla do-: vedl urazit notný kus. V neděli, po slavnostní snídani, na niž měl kdy a k níž snědl na teplo celé dojení mléka s chlebem, chodíval do Skalice do kostela na velkou a tu stavěl se vždycky před hlavní oltář mezi děti jako nějaký chlapec. Chodil si vždycky čistě, v neděli byl svátečně oblečen, nikdy nikomu nic neodcizil a nikomu nijak neublížil, ač měl sílu jako medvěd, Zvláštním potěšením jeho bývalo účastniti se všech procesí a průvodů, při nichž pokládal si za čest a vyznamenání, když mu byly svěřeny různé těžké předměty k nesení. Zemřel v nejlepším svém věku koncem let sedmdesátých na neštovice, jež silná jeho povaha nepřestála.

Dlouholetým pánem celého Náchodská býval »Honza bakovskej«, totiž Jan Švejbera (Schreiber), mládenec z Bakova. Byl rodilý ze vsi Ba-kova u Studnic, vyučen byt tkalcovství a když mu krátce před sňatkem nevěsta Frantina Frouzova umřela, pomátl se na rozumu zrovna v době, když na své panství do Náchoda a do Ratibořic přivezl si přespanilou nevěstu princ Vilém ze Schaumburg-Lippe a když mladí novomanželé byli zde nejslavnějším a nejokázalejším způsobem uvítáni. Jan Švejbera pod vzrušujícími dojmy těmi v žalu svém nad ztrátou nevěsty vzal si do hlavy, že pánem na Náehodsku jest vlastně on, a když mu Frantina umřela, hledal si nevěstu jinou. Ucházel se jenom o samé princezny, o dcery krále baítonského, krále špádského, krále denárského atd., jímž psal dopisy, jak králům, tak princeznám, a zároveň jiné potentáty zval písemně na svou svatbu. Oddávati měl ho sám papež za asistence hradeckého pana biskupa a náchodského pana děkana. Všem těmto hodnostářům také psával. Psaní tato docela vážně v celých tuctech strkal, ovšem že nefrankovaná, do poštovních schránek. Z města Skalice ho policajt proto ihned vždycky vyhnal, jak se zde objevil. Příchod jeho totiž byl provázen zástupem dětí, jež Honza pískáním na dlouhou píšťalku o své návštěvě při vstupu do města zpravil. Proto s psaními na poštu ponejvíce chodil na Hořičky, kde policajta neměli.

Postavy byl »Honza bakovskej« vysoké a štíhlé, tváře býval sličné a vlídné. Stále se usmíval a vesele hovořil, maje pozornost a laskavé slovo pro každého. Oděn býval velice pestře a nápadně. Na hlavě vždycky nosil starý cylindr, o něž obyčejně v polích stojící strašáky obíral, a na něm měl nalepené betlemáky a pestré poutní obrázky. Mimo to míval k němu přišitou umělou kylici. Dlouhou plantu a kalhoty míval ze strakatého kanafasu nebo z hodně křiklavého ubrusu, což mu v Červeném Kostelci pláteníci — ovšem pokažené nebo vadné kusy — věnovali a někdo mu to darmo spíchl. Honza pak dárcům těmto za to velikomyslně a vděčně povoloval býti přes půl noci v hospodě nebo jim dával na panské dvory a statky zápisy, každý od něho dostal kontrakt, na který chtěl nebo který si vybral. Ve vsích Honza také za hrnec kysela nebo kus jídla usedlosti měníval.

Na zádech nosíval nůši a v té měl zásobu papíru, péra a inkoust a pak podhlavnici. Po boku visel mu režný pytlík, v němž měl své jí-