dělní náčiní: plechovou lžíci a kudlu a mimo to nějakou zásobu potravy. Na pentli kolem krku měl přivázanon dlouhou dřevěnou píšťalku s dírkami, na kterou prolomené pískával, jakmile do osady vešel, na znamení, že je zde. Zpívával také píseň o Americe, rád žertoval, ochotně vtipkoval a vesele se smával. V létě chodíval bos a v zimě v pantoflích nebo ve střevících. Spával v letě ve stodolách a v zimě ve chlévech, ve světnici spáti nechtěl, hláse, že nechce býti nevděčným. Věděl totiž, že má neřád. V ruce nosíval dlouhý kyj s bodcem, na psy prý, ale také pro svou podporu.

Lidé jeho pomatené a veselé výklady o ženění s princeznami ochotně poslouchali a stalo se často, že mu v Kostelci, ve Starkoči nebo ve Skalici na nádraží někdo koupil lístek na několik stanic jízdy dráhou a Honza ihned ochotně jel do Trantarie s tou či onou princeznou se oženit. Ve vagóně to vyprávěl a cestující tím baveni od stanice ke stanici kupovali mu lístky dále, až se někdy stalo, že Honza tímto způsobem dostal se až do Vídně. Když však ho konečně z vagónu vyklidili, tu nezbylo, nežli že musil býti zpátky domů přišupován postrkem, v čemž Honza spatřoval potom zlovolný počin svých soků, kteří mu jeho štěstí nepřáli. Avšak sokům těmto nikdy nelál. Hovory Švejberovy bývaly vždy velice vtipné, ale na konec budívaly s ním soustrast. Po dlouholetém plahočení se zemřel v polovici let osmdesátých minulého století v nemocnici milosrdných bratří v Novém Městě nad Metují, když byl všecky panské dvory a větší reality na Náchodsku několikráte po sobě rozdal a kontraktně upsal a staré i mladé nápady a šprýmy svými mnohokráte pobavil a rozesmál.

Pro psychologa a filologa nejzajímavějším »člověkem božím« na Náchodsku býval Václav Kábrt z Petrovic, který žil V městě Úpici. Václav, čili obecně Vašek; chodil si čistě a spořádaně a dokud nepromluvil, zevnějškem svým nelišil se nijak od průměrného typu zdejších domorodcův dělné třídy. Prádlo příslušně střídal, pravidelně býval oholen a vždycky hleděl platně pracovati, slušně bydliti a pořádně jísti. Ve mladých svých letech podělkoval po úpických mlýnech, jež nade vše miloval a když mlýny ty jednak zanikly a Václav sestaral, chodil jako staroch po okolí po hadrech, s nimiž obchodoval. Jako před 60 a 70 lety Franta brzičký sbíral je za jehly a nitě a pak je v Üpici prodával. Byl to člověk nějak duševně nevyvinutý nebo nějakou nemocí na rozumu ochrnutý. Měl cit pro spravedlnost, pro právo, ale v ohledu slušnosti zůstával na stupni a stanovisku dítěte, jemuž podobal se také i svou řeží, již si sám vytvořil a stále ji užíval, ač správné mluvě jako každý jiný člověk rozuměl.

V Úpici patronem jeho býval nebožtík můj bratranec, radní Josef Nyklíček, majitel hotelu »u Sokola«, který znaje Vaška od malička, řeči jeho nejlépe rozuměl a co vypráví, dovedl přesně tlumočiti. Proto byl nucen několikráte dostaviti se k různým soudům jako přísežný tlumočník, když Vaška pokousal zlý, odvázaný pes nebo když mu někdo ublížil nevěda,