že jest to člověk nemoudrý. Řeč Václava Kábrta byla dětinsky zajímavou a bratranec můj mně k ní klíč a hlavní základy její v lednu 190é sdělil. Sdělení ta mohou psychology i jazykozpytce svou měrou zajímati. Některé výrazy, jež by předměty jejich právem musily urážeti, vynechávám. Dle sdělení těch byl u Václava Kábrta:

Učitel = bé, kazatelna = ahapu (na chalpu), koláč = plácal do dlaní, chléb = eba, houska = hu, mouka = hob, maso = maso, káva = kafé, cukr = kukuku, vejce = ebleble, nudle = hebleble, mléko — zamlaštěl, hospoda = fanpí, pivo = fanfí, kořalka = tfí, voda = batofí, doutník = merneme, libra = funt, zlatka = jednu, šesták = bibi, krejcar = šajn, klobouk = hut, pes = pes, když hladil psa = fanpanpes, kupec = fafedum, lékař == zub, strýc = pop, žid = žin, pytel == pipi, kůže = kuku, hadry = handy, lněné hadry (dobré tedy) = fanhandy, soukenné hadry (méně cenné) = batohandy, jehla = šij, černé niti = popmm, bílé niti = elniti, sirky = šiši, já umřu = já bommo, míle = tus, den = ráno, mlýn = ninini, mlýnské složení = čap, Úpice = pět ninini dou čapčap, ves Kyje = fúú (foukal, že jsou tam větrné mlýny), Náchod = pět tus, Praha = tři ráno, Skalice = zaklepal hlavou, Kostelec = sáti, Svatoňovice == pout, Batňovice = bim, Trutnov = trrr, Hořičky = bó (že se tam léčily zlámaniny), Havlovice = jeden ninini, dynovati o velikonocích = didi. Když se zlobil, hlučně volal: šen-baba, satrdididi, mnoho prase a hy.

Toto nadávání velice špatně vyplatilo se mu r. 1866. Když téhož léta dne 27. června táhli Prusové od Kostelce ke Trutnovu, dali se v Úpici do drancování, což jakmile spatřil Václav Kábrt, pustil se do křiku a hnal se na ně s pěstí. Prusové chtěli ho prostě dle stanného práva zastřelit, ale tu ujala se ubohého vážená měšťanka paní Nyklíčková (Mydlářová), která Prusům s vlastním svým nebezpečenstvím vyložila, že je útočící na ně a nadávající člověk nemoudrý. Přes to však byl Václav neskonale zmlácen a jeden z Prusů praštil ho bambitkou přes ústa, že mu vyrazil několik zubů. — —

Já, mívaje bratra ředitelem měšťanské školy v Úpici, byl jsem od Václava zařazen také mezi »bé«, učitele totiž, a Václav si mne dlouhá léta pamatoval, aniž mne během jejich viděl. Počátkem srpna r. 19Ó1 jel jsem s rodinou svou z Chudoby v kočáře na návštěvu do Úpice a tu v Červeném Kostelci byl zrovna pout. Kolem kostela hemžilo se plno lidu, jeli jsme proto volněji, když tu najednou se schůdků u domku, v němž zde bydlívala Božena Němcová, ke zděšení a uleknutí mé rodiny vyřítí se proti nám rukama a holí ve vzduchu mávající a hlučně povy-kující staroch, Václav Kábrt, volaje a ukazuje na mne »bé, bé, bé!« Po řadě let mne poznal a vítal a pak radostně řečí svou hovořil, když jsem mu dal »poutu«. Kus za vozem mae vyprovázel a smál se. Tehdy setkal jsem se s ním posledně, neboť brzy potom jako 741etý stařec ve trutnovské nemocnici život svůj dokonal.

Studie příeinnosti ubohého stavu různých takovýchto postav, které rozumu pozbyly nebo k obvyklé jeho míře nedospěly, jest vděčným polem