sobě svý pohybuje) k lásce mé nakloním a pohnu, a tohoto milostivého letha milosti dojdu. Amen. Letha milostivého 1651. dne 26. Julii. Upřímný Zesnu u víře lásce.*)

Argumentům aneb vejtah na Discurs Lipirona, to jest smutného kavalíra.

Lipiron jednoho veselého času, na ostrov jeden velmi krásný se na lodi přeplavil: tam dlouhý čas sem i tam se procházeje, a veselého spěvu ptactva poslouchaje, se obveseloval a recreiroval. Ale když se domů navrátiti a zase plaviti chtěl, loďky na místě, kdež ji byl státi nechal, nenalezl. A tak nemohouce se žádným spůsobem přeplaviti, a od žádného žádné pomoci dostati, na ostrově v velikém smutku a těžkosti zůstati, a za osm dní a. osm nocí bylinami všelikými živ býti musil. Devátého dne pak všecken žalostí zemdlený a hladem ztrápený chodíce, a nejinač než, že tu již umříti musí, se domnívajíce, pod strom jeden jako umrlý padnul a pod ním v poslouchání spěvu líbezného slavíčka tuze usnul. V tom pak usnutí dva sny divný, které oba dva, jako i celá ta narraeí allegoricky se vykládají, měl.

První sen byl takový: viděl hvězdu jasnou na nebi podle slunce, kterážto se velmi jasně stkvěla, a dnem i nocí svítila, ale když zatmění slunce nenadále se stalo, ta hvězda všecken svůj blesk stratila, aniž kdy více svítila. Po některým pak času ta hvězda takový zase blesk přijala, že tak jasně jako ůáké nové aneb druhé slunce dnem nocí svítila, nad zemí vždy stála, ale na moře toliko svítila, a svou jasnost obracela, tak že ty, kteří byli na zemi, ve tmách choditi museli. Druhý sen byl: viděl, an k němu tři velmi krásný panny přišly, a zase hned, davši mu jablko zlaté do ruky jedno, zmizely. Čehož on se leknouce, ze sna se probudil, a kam by se ty tři krásné panny, aneb jablko zlaté, které mu do ruky daly, děly, patříce, nic nespatře, kromě v ruce, místo zlatého jablka malé klubíčko roztočených nití, od kterého se daleko táhly, nalezl. Což velmi podivné bylo. I nevědouce nic, jakéby to niti byly, aneb co by znamenati měly, vstal, a je na klubíčko svíjel, a tak dlouho za nima šel, až klubko tak veliké, jako jablko navil a učinil. A když všechny na to klubko již svil, ohlédnul se, jakby daleko za těmi nitma ušel. A hle divná věc: ostrov za sebou, a vody, a sebe v širokých polích, které podál ku městu vedly, spatřil. Tak že nikoliv věděti nemohl, kterak by, a jakým spůsobem, za těma nitma toliko jdouce, ven z toho ostrova vyšel. Pročež velice z takové milosti Boha chválil, a jemu díky vzdávajíce, k městu jíti se obrátil.

A když pak do města vešel, potkala ho jedna velmi krásná panna, všecknu podobnost a obličej tý, která mu na ostrově to jablko zlaté dala, mající, kterou on spatříce, a vidouce podobnost takovou, náramně ji