Předchozí 0265 Následující
str. 242
Po té ukrutné jich ráně Přišel Pharos k Filomeně, Řka: Má nejmilejší v světe, Krásná dámo jste vy ještě; Co jednou Amor poručí Milovati, to jest velmi Nebezpečno opustiti.



Jednou Amor milovati Vás přikázal v upřímnosti, Nechci proti Amorovi Býti, ale poslechnouti, Vás milovati do smrti, Jestli že chce stála býti Víra vaše mé milosti.



Philomena nad milostí, Nad velkou jeho stálostí Srdečně jest zaplakala, Nestálosti své želela. Mile Pharos políbila, Že v lásce do smrti stála, Chce býti, hned přislíbila.



Ale jakž se často stává, S muzikářem když on hrává, Buď v lese, aneb v oudolí Pro líbeznou kratochvíli, Že dotavad Echo slyší, Dokavad na místě stojí, Když odstoupí, všeckno stratí.



Tak se též stalo podobně, S Faros, neb dokad při dámě Zůstal, lásku její patřil, Jakž odešel, hnedky stratil, Nebo hned potom nedlouho zamilovala jiného, Opustila upřímného.



To když krásný Pharos spatřil, Lítostí velkou promluvil: Ach, já kavalír nešťastný, Lásku na větrným poli Rozsíval jsem, nyní bolest, Sežnu, skrze panenskou lest, Že musím umřít tu chvíli.



Řekl, péro do ruky vzal, Psaní pyšné dámě napsal, Je po služebníku poslal, Sám odešel odtud podál, K jezeru na jednom místě, Kdežto bydlí troglodité, Přišel jest smutný té chvíle.



To jezero jest bláznivý Tak je jmenují okolní, Neb za den bývá třikráte

Hořké, slané, zase sladké, Též kolikráte i v noci, Tak že té nestálé moci Nemohl se divit dosti.



Tu on na břehu stojíce, Promluvil jest taktu řkouce : Rovněs' jezero tak stálý, Jako láska Philomeny, Můžete se spolu sjíti, Ját s vámi budu bydleti, Jestli že mně chceš přijíti.



Ach ty krásná Philomeno, Ach velmi nestálá dámo, Tebet jsem miloval stále, Zapři sáhl víru silně, Umruf já radéj pro tebe, Tak zachovám víru tobě Až do mé smrti upřímně.



Lépeť jest jednou umříti, Nežli vždy nevěrným slouti, Kterou jsem ti slíbil víru, Zrušiti více nemohu, Ani pro vaši falešnost, Nechci stratit mou upřímnost, Ale musím trpět žalost.



Nenadál jsem se bolesti

V té mé upřímné milosti Od toho, kterému více Přálo nežli sobě srdce! Ač mne zavrhla panenská, Však k sobě přijme jezerská inconstancí neslýchaná.



A když svůj stín v vodě spatřil, Takto naposled promluvil, Řka: Vidím druhého v vodě Budem spolu v jednom hrobě.

V tom hned do jezera vskočil, Žádný ho více nespatřil, Život svůj pro víru stratil.



Ale krásná Philomena, Jakž psaní smutné přečetla, Hořce plakati počala, Žalostivě naříkala, Za ním jiti pospíšila, Zdaližby živého našla, Tak ji zas láska ranila.



Ale když k jezeru přišla, Žádného víc nespatřila, Krom zlatý, prsten s favorem, Který byl měl od ní darem. Ten do ruky hnedky vzala, Velmi se v srdci ulekla,

Hlasem velkým zavolala,


Předchozí   Následující