pod Slovany a křtěný u sv. Trojice v Podskalí a matrika byla u sv. Vojtěcha. Můj otec byl tiskař kartounů, a jménem Hynek a matka Marie . . .«

A dále, jak hocha v pátém roce vedli do školy, jak tam s ním byli spokojeni, jak po zkoušce dostal za odměnu pilnosti obrázek, jak se rodičové stěhovali do nového bytu, jak bývalo v domácnosti ráno, jak večer, co v neděli, co ve svátek, jak jednou někdo vešel do světnice a pozdravil, co řekl a co dostal za odpověď, co se potom dále přihodilo, za den, za týden, za čtvrt roku . . .

Bez zájmu, dost roztržití uvědomovali jste si ty vypravované, lhostejné události. Mnohou řádku, snad i odstavec bez rozpaků jste přeskočili, nežli vám znenáhla, nevíte ani jak a proč, přišlo na vědomí, že vás četba začíná vlastně zajímat. A vskutku vás už upoutala. Bezděky seznamovali jste se s drobnými lidičkami, jak přicházeli a spolu jednali, jak noví vystupovali a staří se vraceli, jak měli všichni své tváře a rysy, své povahy a zvyky, své vztahy a poměry. Začínali jste do všeho nahlížet, rozeznávat, jak si vedou ti drobní nálevníci lidského rodu, kteří neznají jiné snahy, než jak den ke dni, rok k roku udržet se při životě, vytrvat, až kam dech stačí, pokud světlo a teplo dopřeje a potom ti?e, bez lítosti se zase vytratit s povrchu země, jak se na něm byli objevili. A když jste dospěli na konec objemného spisu, přiznali jste si teprv, že jste četli vlastně bez zastávky, s opravdovým napětím, že vás jak náleží upoutal ten neumělý, prostoduchý a přec tak sytý a bohatě dokumentovaný obraz nepovšimnuté dotud doby i vrstvy národa a že jsou vlastně svého druhu opravdu klasická četba tyhle »Paměti Františka Haise, pražského kolovrátkáře a písničkáře !*)

Hajse znala svého času celá Praha. Byl v letech padesátých, šedesátých i sedmdesátých, čemu se říká místní osobnost. Byl z Podskalí, ale znali ho po všech čtvrtích a ulicích, a všude ho rádi vídali. I po venkově o poutích a trzích kupovali jeho písničky. Nebyl zrovna bohem nadaný pěvec. Jen nemoc a nouze přiměly chuďasa, který se bil s životem, jak uměl, že se chopil na konec flašinetu a skladby. Když s tím poprvé přišel domů, žena se ulekla.

»Přijdu domů, vypravujú ženě své předsevzetí. Ona neodpověděla a jen sobě vzdychla. Po chvíli praví: »Milý muži, bylo by to nejlepší, kdyby ti bůh dal zdraví a mohls zase pracovat. Nebo todle živobytí zdá se mně být tuze opovržený, ale dělej, jak ti rozum velí . . .«

Muž dělal a věc šla ku podivu dobře.

»Na týden jsem si nalepil dvě kolední písně k sobě, které se v pražských chrámech zpívaly: Nesem vám noviny a Vzhůru, vzhůru, pastuškové. Na hřbítek jsem dal červený pásek, že bylo jako knížtička a dával jsem je za kroš. Tak si je lidé kupovali šmahinou. Měl jsem