jich už kolik set naděláno a ty všechny s pomocí boží do vánoc byly rozprodány ...»

Jen samé kostelní prodávat, nešlo. Lidé chtěli také něco pro fantasii. A co možná něco nového. Tak byl zpěvák přiveden na myšlenku, stát se skladatelem. Doba sama poskytla látku. Bouře r. 1848. Muž z Podskalí byl sice občan pokojné mysli, o snahách národních a politických ani se mu nesnilo. Mezi tím, co v Praze stavěli barikády a hřměla děla, byl s procesím na Svaté Hoře. Neměl potuchy, co se vlastně děje. Aie byly toho plné noviny a lidé chtěli o tom slyšet a mluvit. Proč by se nedalo zpívat. Zpíval tedy:

Zpívalo se známou notou »krásné děvčátko šlo smutně, vzdychajíc plakalo«. Píseň měla patnáct slok. Nebyl to zpěv zrovna homérovský, ale svému úkolu dostál.

»Když jsem píseň dohotovenou měl, šel jsem do tiskárny- a dal jsem jich rys tlačit . . . Ve středu večer přinesl jsem flašinet a písně taky. Ale jen 5 knih, poněvadž jsem nemohl všecky zaplatit . . Ve čtvrtek ráno šel jsem hrát. Lidé to všude na památku kupovali. Písně do soboty byly pryč. V neděli šel jsem do tiskárny a vzal si opět 5 knih na pondělí . . . Tři neděle to trvalo, než jsem písně doprodal . . .«

Po čase bylo třeba, posloužit obecenstvu jinou látkou. Písničkář nepřišel do nesnází. Skládal písně milostné, dějové a romantické, vždycky »mravné a cnostné«. Měl už své obecenstvo. Zvláště v kruzích děveček, kuchařek, panímaminek z bližšího i vzdálenějšího sousedství. Pracovní chasa všeho rodu byla mu věrným a pilným odběratelem. I po venku ho znali. Pověst pěvce a dobrého člověka získala mu mnohou přízeň, přivedla mnohou pomoc v okamžicích strasti a trudu. Ba i druhou dobrou ženu mu přivedla. Zdravá a silná družka jeho života, věrná Baruška, první žena, znenadání se roznemohla. Zanechavši opuštěného s rodinou, odešla na věčnost. Byla to rána. Na nový sňatek nebylo pomyšlení. Která pak žena vzala by si kolovrátkáře, vdovce a s rodinou k tomu?

Ale našla se přece. A sama. Pěkná episodka.

»Posledně jsem se stavil v Bredové ulici . . . Tam byly toho času asi tři domy pod jedno patro, ale obytované samým sprostým lidem, mezi těmi já nejspíše peníze vydělal. Nebylo jedné švadlenky a mladého chas-níka, aby sobě písně nekoupil . . . Posledně přišla jakás mladá služka. Já jí tak nanejvýš čítal dvacet let. Plná jarosti, koupila si také píseň. Zaplatila, řkouc: »Takové ráda pěju.« Na to žertem ke mně praví: »Ale, pane Hais, to je hospoda na nájem!« Já neměl hned pohromadě všech