pět, tážu se: >A jaká?« Ona: »Vždyť jsou přece vdovcem, a ještě šeptají jaká! Náš milostpán to přece čet v novinách.« Já na to jí odpověděl: »Bože, ta ženská musila by bejt ze slámy, která by mě s pěti dětmi chtěla.« »Myslejí? Já sama!« . . .

A bylo to. Pozvala si ho k neděli na námluvy a za krátko byla svatba. A páni, u kterých sloužila, hodnému párku ji vystrojili. A výborná žena z ní byla. A dobrá matka k dětem.

Tak plyne, vypravování ode dne ke dni, chvíle veselé i tklivé, rozmarné a skličující, vítězné a zase zdrcující, ze života prostého člověka, jak se bije s okolnostmi, jak shání na chleba pro sebe a rodinu, stále pamětliv své cti a stále hotov, zavřít krámek a odebrat se do těch neznámých končin, odkud byl přišel.

Vzpomínáte, proč tak lákalo Tolstého, sblížit se s mužikem. Pozoroval prostého člověka, s jakou lehkou myslí hledí vstříc nejtěžším okamžikům života, jak dovede snášet nejkrutější strasti a svízele s poměrným klidem. Velký myslitel chtěl se od mužika naučit, jak se dá tak prostě žít a tak lehce odcházet ze světa. Čtete a znenáhla se vám vyjasňuje. Má svoji hloubku ta nelíčená prostota mysli.

Něco je zvláštního na tom vypravovateli z lidu. Stařec sedmdesátník usedá k dílu, aby sdělil potomstvu své paměti. Začíná u svého dětství, co a jak bylo před padesáti, čtyřiceti, třiceti lety, rok do roku, den ke dni. Tak plynně všecko a souvisle sděluje, tak zřetelně a přesně do podrobností, jakoby četl, Žádný denník nemá po ruce, žádné záznamy a poznámky. Nikdy na nic podobného nepomyslil. Jen na svoji paměť spoléhá, bezpečně a přesně opáčející nekonečný tok výjevů jako válec kinematografu. Jaká paměť! Za starých časů mívali lidé takovou schopnost, vybavovat představy zažitých dojmů. Byla toho potřeba. Lidstvo ještě neznalo písma. S pokolení na pokolení přenášelo své vědomosti a zkušenosti života. Tenkrát vyskytovali se jedinci zvlášť nadaní. Ve své podivuhodně zřízené desce vzpomínkové měli otisknuty paměti všeho národa. Dědictví mnoha pokolení hluboce do minula sahající. Na požádanou uměli svěřený poklad vybavovat, dlouhé, nekonečné zprávy odříkávat, zkazky a zpěvy o tisících veršů bezvadně verš za veršem opáčit. V odlehlých guberniích ruské veleříše dosud se najdou tu tam starci, bardové, národní, přednášející staré byliny. Takové přežitky dávných časů. Před lety čiperný impresario vozil po Evropě na ukázku takové fenomén. Také v Praze jsme ho poznali, mužika-starce, vyloveného ze hlubin nevím které zapomenuté gubernie. Mužik pěvec na posezenou recitoval staré zpěvy, jak je slýchal od svého dětství, hrdinské zpěvy o tisících a zase tisících veršů. Zjev z jiného světa.

A ten mužik vám napadl za četby Haisových pamětí. Pražský písničkář nebyl, pravda, negramotný člověk. Byl už dítě velkého města. Měl za sebou svoji »školu«. Okolnostmi života však omezen na svoji vrstvu, na jistý okrlšek myšlenek a citů, žil tak odloučen od ostatního