žije) Jazyka českého poklad, to jest slovník nejúplnější, mluvnici zevrubnou, zvláštností ozdoby a důrazné způsoby mluvení a přísloví. Ježto svědomitě sbíraje to, naději mám, že jsem vykonal, co v obecních jazycích nevím zda někdo (jiný). Přičinil jsem se zajisté, aby vše s latinou bylo stejnoměrné souhlasné, k vyjádření slor, úsloví, zvláštností, pořekadel a plných pěkného smyslu vět, se stejnou ušlechtilostí a důrazem (vlastní vlastně, obrazná obrazně, starobylá starobyle, žertovná, žertovně, průpovědná průpovědně atd.) za tím cílem, aby jestližeby nejlatinštější kterýkoli spisovatel v domácí jazyk měl se překládati, s podobnou ušlechtilostí by mohl, a naopak. Kteréžto velmi pracné (let 44) dílo když jižjiž k tisku (roku 1656) chystáno, spolu s veškerou biblio-thekou mou, tiskárnou a veškerým městem Lešnem tak nenadálým požárem vzplanulo, že vyrvati se nic nemohlo. A té ztráty tehda želeti přestanu, až dýchati; také proto, že jiných jazyků lidem za příklad k následování sloužiti by bylo mohlo a zasloužilo zajisté. Nic však z něho nezbývá kromě zachovaného jinde prvého díla počátku, všech jazyka českého kořenů sbírky, se slovníkem odvozenin a složenin.« J)

Zbytek látky, nasbírané od Komenského pro chystaný tento slovník, zachoval se v slovníku Rosově, uloženém v rukopisech bibliotheky Musea království českého, universitní bibliotheky v Praze a v bývalém exempláři Neuberkově, nyní rovněž v Museu království Českého. Přes to, co přidal a zkazil nejapností i novotářštvím nepřirozeným Rosa v slovníku takto upraveném, dobereme se zřejmých zbytků práce Komenského, jež se vyznačují výsledky studia o nářečích, hlavně moravských.

Doklady z mluvy lidové (jak správně podotýká Novák) nevyskytují se v takové hojnosti v nižádném slovníku starším, i vedly by nás samy přirozeně k té církvi, jež stále žila v nejužších stycích s lidem, a mnoho si na svém rázu národním zakládala, jež také nejvíce rčení lidových nám zachovala, totiž k církvi Bratrské. Známo, že církev ta dlouho si nezakládala na učení latinském, a přece Jan Blahoslav, jenž pro jazyk náš tolik vykonal, jako málokterý ze starších spisovatelů, i v poznámkách o jednotlivých členech vynikajících své církve, jež jmenuje ve své Gram-matice, i v nekrologii, jež většinou od něho pochází a sestaveno dle jeho zápisků v od věrného pomocníka jeho Vavřince Orlíka, výmluvné dává svědectví o důrazu, jenž byl kladen netoliko na výmluvnost, ale i na správnost jazykovou. Komenský vzdělal se sice v cizině, ale již tu si umiňuje pracovati ve prospěch svého jazyka i ku povznesení vzdělání svých krajanů; českost nejpřednějších spisovatelů proti přívržencům humanismu byla zajisté i jemu patrná, proto sbírá přirozeně doklady do slovníka tam, kde je nalézá nejryzeji, totiž: v mluvě lidové.

Nejpádnějším důvodem toho, že jádro slovníku Rosová pochází od Komenského, jsou arci přísloví. Jsou tu totiž dvě možnosti: buď Rosa znal sbírku přísloví Komenského, určenou účelům paedagogickým, a sám