i ti zvoncové zhlizovatěli (tedy morem se nakazili) a t e-prva všecko se, kam by koli zvuk těch zvonů docházel, nakaziti mělo.«

Ku vzácným dokladům staročeským o skřítkovi, hospod á-říčkovi patří záznamy ve spisech Komenského:1) Kde se v domácnosti staročeské něco ať obyčejného, ať podivného stalo, kde co jen za-šelestilo, měli hned pohotově (jak věřili) původce toho — skřítka, diblíka, hospodáříčka neboli šotka. Děcko v kolébce nespalo klidně. Ze sna se vyděsilo. Kdo děsí a straší robě? Zkušenější dali v odvetu, že to hospo-dáříček, tajemný duch domovní. Ba uměli zároveň poraditi, jak možná díle proti němu uchrániti. Prozrazuje ve vyčítavé rozpravě svojí kněz Štelcar-Želetavský,'2) kterak bylo zvykem posluhovati dítěti večeří Páně, »aby pokojně spalo, aby ho šotek, hospodáříček, dabei, duch domovní nestrašil.<

Mezi mravokárnymi stesky Konečného roztroušeny jsou zajímavé zprávy.3) Byly to podle něho neposedné, dovádivó bytosti, kteréž sem tam se zjevujíce nebo se skrývajíce, škádlily hospodáře i všecku jeho družinu.

»Pohany ďábel rozličně mámil, když se jim často jako nějaký slouha domácí ukazoval, něco i při dobytku spravoval, a oni sobě jich vážili a za štěstí takové čeledíny míti pokládali. Takoví ďáblové šlovou diblíkové, skřítkové a hospodáříčkové, kteříž ukazováním svým jen lidi v pověrnosti posilují a mámí. Čehož i křesťané nejedni prázdni nejsou, zvláště kde kněží posluchačů svých věrně slovem Božím nevyučují, od pověr neod-vozují, pro ně netrescí, nýbrž je v tom zlém ceremoniemi pověrečnými a modlářskými posilují.«

Ďáblové tropí v domácnostech, zvláště v noci lomoz i rozličnou neplechu: »V domích a příbytcích lidských neobyčejné bouchání, jakoby kus skály spadlo, neb z velikého děla vystřeleno bylo, slýchá se, někdy hlas neokrouchaný, sténání, oken aneb dveří, otvírání a zase zavírání a jiné věci podobné, i vídají se i slýchají se, za čímž obyčejně něco nového a divného brzy v takových místech stává se ... Někdy na stěny tlukou, v knihách se vertují, peníze čtou, hrají, tance provodí, v noci nádobím všelikým hýbají, třískají, v dílnách kovářů a jiných řemeslníků,, jako jiní dělníci tlukou a dělají, ve dne však všecko v cele nachází.«

Mravokárci marně hartusili na skřítky, marně je vyhlašovali za bytosti čertovské. Lid nadále prese všechny jejich výčitky setrval při podání z dob dávných. Dokladů toho neubývá, ba spíše přibývá v různých památkách staročeských ve století XVII. Spisovatelé přirovnávají skřítky ku pohanským, zejména římským ochranným bůžkům domácím, zbožňovaným duším zesnulých předků. Komenský překládá římské »lares et pe-nates« po česku >skřítkové a hospodáříčkové (šotkové)«.4) Pavel Stránský