Doslovně opakuje toto žehnání Mat. Šteyer1) a Bílovský2) na začátku věku XVIII. Vysvítá ze všeho, že to bylo lekovadlo oblíbené.

Již Blahoslav připomíná, že za jeho doby mezi staré tvary, archa-ismy patřil začátek zaříkadel: Ve jmě, po staročeskú, místo : Ve jméno. Lid za doby Komenského již skutečně nerozuměl tomuto začátku a změnil si starobylé toto zaříkadlo, místo »Ve jmě ranča« nerozuměje starému rčení, usnadnil si to záměnou : Panca, lanca, jak líčí Komenský : »Protož moravské chůvy, když dítě upadnouc neb zavadíc někde a urazíc se pláče, těmito rytmy je kojívají: »Panca lanca, kus mazanea; kdyby to robě sedělo, toho by nemělo.«3) Zachoval nám tedy Komenský opět jeden z nejzajímavějších dokladů o staročeských lekovadlech a zažehnavadlech nemocí dětských, ve shodě se zápisem Jana Blahoslava.

Když zaklepe na dveře smrt, není proti ní lékařství ani zažehná-vání. Kdo umře, ten tam. Komenský znal i obyčeje a obřady lidové pohřební. Zná slavnosti, modlení i hostiny, jež staří před pohřbem v noci strojili u nebožtíka, nazvané »umrlčí večer«. Zná lidové zpěvavé naříkání nad nebožtíkem, hořekování, kvílení, vyčítání chvály a zásluh jeho, často ve verších, táhlým, bolestným hlasem. Prý také někdy naříkávaly za peníze najaté ženy, plácni c e4) Tedy obyčeje lidové podnes v základním rázu mezi lidem dochované. — — -—

Divně a vyčítavě nás dnes dojímá, jak se přiznává Komenský nakladateli svému Montanovi (Petrovi van den Berge) r. 1661: »Nejprve dosvědčuji, že mně latinsky něco psáti, na tož vydávati, nikdy nebylo úmyslem. Národu toliko mému abych složenými knihami jazykem domácím prospěti se snažil, brzo mě jako mladíka pojala žádost, aniž opustila po těchto 50 let; k jiným věcem nejinak než času případnostmi jsem byl zanesen . . . .« Porozumíme již se steskem a s výčitkou, kdy .jsme seznali, že chtěl psáti po česku, že znal Komenský život a tradici lidu českého, vycítíme, jak žalostně asi a s rozechvěním daleko od rodné chaty a od lidu, který tolik miloval, psal Komenský rozloučení s tímto lidem českým, známým a přece stále jen a ještě dnes srdce každého upřímného Čecha rozechvívajícím povzdechem: »Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení, nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím . . . Věřím i já Bohu, že po přejití vichřice hněvu (hříchy našimi na hlavy naše uvedeného) — vláda věcí tvých k Tobě se zase navrátí — ó — lide Český !«