str. 375
vybírali do starých zaříkadel latinská a řecká slova, pravidelně z neporozumění zkomolená a znetvořená lidovou výslovností, jimiž se pokoušeli zažehnávati choroby, krotiti síly přírodní, zaklínali zlé duchy.
U nás líčí vtipem babské hojení spisovatel knížky o smrti1), zapisuje při zmínce o žehnání lekovadlo staročeské. Bohatý, urozený pán se rozstonal. Přicházejí baby ho potěšit, hojit. Jedna se chlubí ; »Já množství koření znám, jistý lék na zimnici mám. Množství jsem jich uléčila, leč by komu na smrt byla. Jimž jsú lékaři nespomohli, moji lékové spomohli. Navařte s koprem třebule a dajte s voctem cibule, římbaby a petružele, aC mu ta bolest ucelé, a přičiňte bedrníku, k tomu také ouročníku, neb jej trápí velmi- božec, nebudet ho trápiti viec ! — I přijde k tomu druhá baba: Neníť to bezpečná rada, kterouž jest tato vydala, však by pána umořila. Já na to jistější lék znám, že se zhojí váš pán. Dajte mu pelyňku s hořcem, vyjdef z něho tak neduh ten. Obkládajte jemu hlavu, vezmouc kmínu a bolehlavu, dobré mysli a hořčice, tat mu prospěje nejvíce ! — Stojéci tu třetí baba (řekla): Jest těchto dvou rada slabá. Jáť umím přesvatá slova, s nimiž bych byla hotova pánu, kdyby chtěl slyšeti, k tomu víru přiložiti, že bych jemu požehnala, hned by mu bolest přestala.
Víc Boží milosti,
nežli této bolesti.
Beř se preč, zrádná zimnice,
a netrapiž pána více.
A ty, hlíza, táhni za ní,
tam, kdež nic živého není, do přehlubokých propastí, nechtěj více nad ním vlasti. Buď tam na věky proklatá, v jméno svatého Konráta !
|
Jméno tohoto světce2) často se objevuje v zaříkadlech středověkých knižných i lidových, a vyškytá se mimo uvedené žehnání staročeské ještě v jiném, kteréž několikráte je zaznamenáno v tištěných památkách staročeských. Nejstarší zmínku o něm (pokud vím) činí Jan Blahoslav (-f- 1571) ve své Grammatice. Píše :3) »Na Moravě staré babky směšně zažehná-valy ourazy dětí plačících, hojíce je tak :
Ve j mě ranča, kus mazanca, by to robě sedělo, toho by nemělo?«
|
Lekovadlo zná také Poličanský roku 16134) se jménem sv. Kon-dráta. Kára ty, »ježto lekují a zaklínají nemoci lidské, buďže sobě někdo vyvine ruku, nohu anebo jiný oud, bud že někoho bolí hlava anebo že když má v ní stříly, buď že někomu roste pod koží navná kost.« Na př. uvádí Poličanský, jak baba, »když jednomu oučej léčí, nad vodou vzývaje, říká:
') Hádání smrti s člověkem, v Prostějově u Kašpara Aorga, 1557, 1. C 8—D.
2) Srv. Wierus, De praestigiis daemonum, 1. c. IV. str. 405.
3) Vyd. Jireček, 1877, str. 271.
4) Pokuty a trestání přestupníkům přikázáních Božích, v Praze, 1613 str. 36—37.
|
