nika přimraziti, okolo něho obepsati zaklínací čáru kruhovitou, jako prý zažehnavači hady přimrazují, aby se nehnul, dokud ne-vyslechne z přinucení, čím ho Komenský polírá.1)

Podle toho, jak horlil Komenský proti věštbám, proti hadačům a hadačkám, proti navazačství, lek ován í a proti žehnačká m,2) vykládaje jejich domnělý účin (jak zase věřil) za kouzlo prý raráškovo, vysvítá, že i v tomto oboru měl vědomosti z lidového podání.

Přímý doklad o lekovadlech a zažehnavadlech zachoval v záznamu staré zažehnavači formulky dětské nemoci.

Z primitivních modliteb starých utvářely se formule zažehnavači,3) lekovadla, při nichž byl věrně zachováván pořad slov, pozdějším věkům často již nejasných, provázených posunky, obřady tajemnými, lidu nesrozumitelnými. Všichni badatelé vykládají, že přísná konservativnosl, s jakou byla lekovadla a zažehnavadla udržována v lidovém podání u všech národů bez výjimky, bezděky zachovala do dob pozdních, ba až po naše časy v skřehlých, strnulých a někdy již nesrozumitelných formách beze vší zdánlivé souvislosti, hojné stopy prastarých názorů, tradic, ukrývaných rouškou, setkanou ze jmen křesťanských světcův a světic, křesťanských názorů, přizpůsobených od prostého lidu prastaré podobě pohanských zaříkadel a v této úpravě pak udržovaných z pokolení na pokolení. Prozrazují to jednotlivé narážky, představy o chorobě, neobvyklá již slova starodávná, a prozrazuje to nejvíce nepopiratelná shoda, pokud se týče základního schématu zaříkadel, u národů starověkých na východě i u Řekův a Římanů, se zaříkadly a zažehnávacími formulemi za středověku i v době nové, až v době nejnovější, jak vysvitne každému, kdo podle bohaté bibliografie zaříkadel, sestavené od Sumcova, přirovnává nynější zaříkadla lidová se starými a zároveň pozoruje, sestaví-H si jednotlivá zaříkadla postupem chronologickým, jak stará zaříkadla ponenáhlu pozbývají vlivem křesťanských nauk pohanského nátěru a při tom, aby poněkud aspoň vyhověly zákazům církevním, přibírají jména světcův a světic křesťanských vedle slov starých, zatemnělých, nesrozumitelných.

Církev hned na začátku dobře vyrozuměla, jak pod nevinnou rouškou směsice jmen křesťanských lají se hejno upomínek pohanských. Odtud vysvětlíme horlivost, s jakou zapovídala tato zaříkadla, neobyčejně oblíbená mezi lidem, kterým v prvních dobách křesťanství a dlouho potom ve středověku nebylo míry a nebylo konce. Lid prostý i lidé učení přikládali slovům zejména neznámým moc čarovnou a vymlouvali pověrečné svoje obřady lekovací obdobou církevního žehnání, z něhož lekovači rádi