vými střechami, co by hrozilo bázní před hozením do ohně od rozkáce-ného lidu, co by strašilo trestem krádeže polínek dřevěných na oheň v domácnosti. Tehdejší mnohomluvný způsob rozmluv učitelů a pěstounů s dětmi rozpřádá hovor až do nekonečna, až do omrzení, zvláště když se otec odchyluje od pásma věcného a pro sesílení svých důvodů zachází do výkladů, jež nikterak se netýkají ohňů svatojanských. Vysvětlíme a porozumíme, že tyto a podobné rozprávky, školou a četbou šířené, přispívaly k hyzdění a vykořenění slavnosti svatojanské.

Tomsovy zprávy, pokud mi známo, nikdo si posud v literatuře české nepovšimnul, ani obrázku, dosti názorného, v Tomsově knize. Ušla tato zpráva i obrázek pozornosti také historika ohňů svatojanských (Gas. C. Mus. 1891), dra. G. Zíbrta, k jehož vyzvání {když jsem na výstrahu Tomsovu upozornila) podávám ukázku, jak r. 1794 u nás brojili proti pálení ohňů svatojanských.—

Když slaví sediaci vrácení se slunce, sejdou se a zapálí v prostranných místech oheň, přes který pak pacholíci skáčí, a kdo vejš vyskočí, a dobře přeskočí, dělá sobě z toho čest a těší ho to. Takové ohně začnou o sv. Janě pálit i po něm ještě je pálí. Ta slavnost odtud pochází. Sediaci mají den svatého Jana Křtitele za nejdelší den v roce, a že potom dne zas ubývá, myslí, že slunce již nejvejš vystoupilo, a že se zas vrátí. Jižť arci krom sprostných lidí žádný nevěří, že by se slunce vrátilo. Proto také ty slavnosti v velikých městech přestaly i ve všech jen někde ještě se slaví. Víteť již odkud to pošlo, že se oheň o svatém Janě pálí. Podívejtež se na tu hru na obrázku. Tak mluvil dobrý otec svým dětem.

Johanka. Toť je divoká hra. Cožby to také slušného bylo, jako kohout poskakovat, a pak přes vysoký plamen skočit.

Fridrich. Tomut ty děvče nerozumíš. Vám ženským s dlouhými zástěrami a šaty jest to arci nepohodlné. Ale nám, kterým oděv nepřekáží, je to snadná hra. Mrzí mě to, že se v městech již takový oheň nepálí.

Karel. Já bych myslil, že by ta hra jak náleží zdravá byla, neb sebou člověk pohybuje, jako když běhá. Pak se může také zkusit, kdo vejš vyskočí a dále doskočí. Ta hra by mě těšila.

Johanka. Pověztež mi, co myslíte, děti! Nemůžeteli se dost v širém naskákat? K čemu je vám třeba ohně: Když se člověk dobře podívá, musíť se skočec skrze veliký dým prodrat. Tuť se může člověk zadusit.

Karel. I mlč! Jakť jste vy rozmazané, že ste často v kuchyních v dýmu a u ohně. Však se tak zdlouha nejde, jako když se kdo chladným lesem prochází. Vidíšli pacholíka u domu, jak se chystá, aby se mohl rozběhnout a skočit.

Fridrich. Když skočec na zem doskakuje, již jiný vyskakuje, a hned skrze dým plamen přeskočí.

Karel. Já to již tak pochopuji, jako bych byl jak živ přitom byl.

Fridrich. Počkejte, dítky! Já vám to jak náleží ukáži, jak se to dělá. Dovolí mi, otče!