Snad mi asi dvanáct let bylo. Hrabal jsem se v strýcově velikém, obstarožním kufni; naši jej odnesli z komory na půdu, darmo prý překáží. To několik neděl po strýcově odjezdu — do Ameriky; strýc? Přeletová taková povaha, knih milovná. — Odjel, a veliký, tajemný kufr vystrnadili naši na půdu. K ničemu je — říkali; byl zamčen a nikdo neměl odvahy zámky urazit, prozkoumat vnitřek jeho; — a co tam může být — dodávali a nevšímali si ho víc. Mne kufr jen podrážďoval. Lákal mne — Vídával jsem strýce: sedá na zahradě u boudy, hlídal, aby kluci, kamarádi, na švestky nešli — (a já sám často celou tlupu zverboval);

— sedal, knihu na kolenou, četl dlouhé hodiny. Ale nahlédnout nedal: hned vrčel, když jsi se k němu přikrad. Zaimponoval mi; zvědavost má byla na nejvyšším vrcholu.

A tak se zvedl — (větroplach — říká babička dosud) — pták přelétavý, lístek z Oceánu poslal. Tulácká krev, duše nikdy neukojená. A ten veliký, tajemný kufr uzamčený, zůstal nikým nevšímán na půdě pod vikýřem. A mne jen podrážďoval, lákal.

Jednou — domácí byli na poli, jen babička v kuchyni šuškala, vyšplhal jsem se po žebříku na půdu, sekyrku pod kabátem. Urazím zámky a prohledám. Abych zvěděl. Pro nic jiného. — Neváhal jsem na kufr vztáhnouti ruku — — — Zámky povolily — — — Spousta knih bez nejmenšího kazu. Zazářil jsem, zlakoměl. Pozvedal jsem knihy krásně vázané, proti vikýři, ze všech stran je v polotemnu prohlížel, ohmatával,

— jako bych z toho veliký požitek měl — — — Lakomec, jenž na svém poli našel poklad a střeží jej jako oko v hlavě a spaní nemá! — Ale později jsem seznal, že ony knihy, kterými jsem se těšil, nemají pro mne té nejmenší ceny. Byly to německé lexikony, nádherně vázaný Heine, Schiller, Göthe. Ležely tu po ruce, v nich strýc nejraději čítal. A tu popadla mne lítost. Tu a tam slovu porozumím a pak — záhada. — Němčina mi tenkrát nevoněla. Nosil jsem objemné ty svazky a rozkládal je po trámech. Tak mi líto bylo. — Našel jsem obrovské anglické mapy Ameriky, některá místa tužkou podtrhaná a všelijaké poznámky na okraji. Strýc, myslím, snil o cestě Amerikou. Na dně kufru objevil jsem Máchův »Máj« a »Večerní písně« Hálkovy, nejspodněji leželo několik prvních ročníků »Českého Lidu«. Popad jsem je s velikou radostí, jako asi Cech zbystří sluch, zasleehne-li v Berlíně český hovor.

Prázdné chvíle vyseděl jsem u kufru, celá odpůldne. Mým nejsilnějším přáním bylo: míti mnoho, mnoho krásných knih. Kniha se stala mou nejprudší vášní.

Ale naši brzy zpozorovali mé zálety. Mrzelo mne. Rozhodl jsem se: uložím lexikony i německé básníky na jich staré místo, zámky spravím jen Máj a Večerní písně a Lid si ponechám ku přeotení. Schoval jsem svůj nález na špejchárek pod palandu. — Po odpolední škole — jsme se, kluci ze vsi, scházeli za humny, četli jsme z »Lidu«, jak jsme říkali, o robotě, o starých zvycích, jak staří stavěli, učili jsme se písničky, jež Lid přinášel a čerpali jsme z něho kde jakou říkanku. A to bylo divení: kde že je nabereme! Ovšem, zůstalo to naším tajemstvím. — ¦—¦ — —