Nebylo možná nepozorovaně na špýchárek se dostat. Vyběhne teta na zápraž, babička nese kuřatům, chasník jde pro seno — u čerta! Vyslídili nás? Tuší něco? Plížil jsem se kolem vejminku. Nutno býti opatrným! Konečně! Podařilo se mi tiše přivříti těžké dvéře. A honem z pod palandy »Lid« vynést! Tam v rohu je za hromádkou starých podkov! Ale to bylo ode mne neopatrné. Což, kus železa bude potřebí, vzpomenou si a přijdou na »Lid«. Ano, musíme jinou skrýš vymyslit, pohodlnější, jistější.

U okénka na zahradu, úzké je, sotva se jím protáhneš, objevila se nepokrytá hlava. Šepot.

»Josefe!«

»Có«

»Dělej, čekáme!«

»Už, už.«

Vklouzl jsem pod palandu. Rány Kristovy! Kde je »Lid«? Kde je »Lid«? Přec tam do toho kouta jsem jej uložil! — Pryč!

Vysoukal jsem se.

»Tondó-ó-ó.«

Ale okýnko je prázdné. — Slyším za sebou tiché kroky. Obrátím se. Dědeček. —

»I mordsetsakulenská duše, co mi tady hledáš, có?«

Jako když hrom do mne. Ale ne nadarmo jsem se vycvičil v od-vážlivosti. Hop — už jsem byl v okénku a na zahradě, přes zeď, kamarádi utíkají podle stodol. — U Bedněné studánky je dohoním.

Seděli jsme udýcháni pod lískou.

>Zle je. Vypátrali skrýš, »Lid« odnesli« — referuji jedním dechem — »Dědeček na mne, okýnkem jsem utekl. Nemoh' jsem se na špýchárek dostat — «

Reptali.

>-'šak jsem povídal, že s tím špejchárkem je to na nitce. Měli jsme dávno jinde —« bručel Karel z ohrady.

»— jo, kde, přijdou na to hořejšáci — ale no, už to je —« usuzoval Venca strážníkův, nemluva a stoik.

Ano; stalo se, stalo!

Rozpŕchli jsme se, skoupáni, vymáchaní.

Tenkrát bylo doma boží dopuštění. — Podloudníků nám vyčinili, to že se pěkným způsobům učíme, ach božínku; a to nás uráželo. My podloudníci? Nikdy nedopustíme si tak přezdívat! Rádi jsme četli — to je to; »Lid« nám byl tím, co exulantům bible a kronika. A to jest podloudnictví? Ovšem, uzmuli jsme »Lid«, ale byl to vlastní strýc, a pak chtěli jsme jej poctivě vrátit. No, náhoda, že dědeček — tento — no!

Do vejminku jsem dlouho nepřišel a do chalupy ani nepách'. Až dědeček sám si nás usmířil a vše srovnal. Při hře nás natrefil, po všem se vyptal, zamyslil se, pousmál, a že jsme mohli k němu rovnou; dovolí nám (při tom jsme si výskli) půjčovat si »Lid« dále — Holá!