révy, keře angreštu a rybízu, krsky vzácných druhů ovocných atd. Při tom navazoval styky se všemi milovníky květin a stromoví a učil ochotné a schopné k tomu mladíky z farnosti květiny pěstovati, růže očkovati, stromy roubovati i kopulovati. Horlivě budil lásku ke všemu dobrému, krásnému a ušlechtilému. Od něho také můj otec, jako jinoch na zahradě jeho a při něm pracuje, vycvičil se umění zahradnickému, semenářskému i štěpařskému, tak že potom naše chalupa ve Skaličce ve svém čele na rozsáhlé lomenici pokryta byla révou modrého i bílého hroznu, výborné plody štědře nesoucí, před ní v zahrádce vedle jiného kvítí kvetly auri-kule, tulipány, voněly růže a fialy a na podzim pestřily se keře Jiřinek. Vedle plotů za stodolou rostly maliny, angrešt a rybíz a tvrdým svým lupením ševelil lískový ořech s červenými výlupky. Na sadě měli jsme dvacet druhů pěkně za sebou od sv. Víta do sv. Havla zrajícího ovoce, v jehož středu stávala řada klátů s pracovitými roji včel. Za humny pak na míře pole pěstoval otec nejkrásnější zeleninu. Této ušlechtilé a užitečné zábavě vyučil otce mého František Hurdálek a to nejenom jeho, ale za 25 let v tento způsob vycvičil a vychoval na Skalicku jistě půl sta mladých hospodářů, tak že požehnání Hurdálkova působení, láska ku kvítí, zahradničení a štěparství až doposud jest na Skalicku patrným, ano namnoze přešlo dědictvím z dědů na vnuky a pravnuky.

Hurdálek žil s novým svým sousedem Steidlerem v nejlepší shodě a když za ním docházeli z celého kraje přátelé květin a stromoví, jichž zde býval nemalý počet, usedali s ním ve Steidlerově hostinci, kde byla vždy k dostání láhev výborného vína rakouského kořene, pro něž si Stei-dler osobně do vinic do Rakous dojížděl. »U bílého lva« s nadšením hovořeno o květinách, o ovoci a když hovor o tom došel, povídány bývaly různé noviny, an tehdáž ještě nikomu čerstvý časopis k snídaní nebo nejdéle k obědu, jako nyní, nedocházel, a když vyčerpány noviny z celého světa, přicházely na řadu karty, hlavně špády, bulka, jejímž patronem a protektorem na Hradecku býval profesor Václav Kliment Klicpera, který také do Skalice k »bílému lvu« dojíždíval. Na Hradecku, na počest jeho, nazývalo se také denárské eso »klicpera«.

Do Skalice za Hurdálkem sjížděli se přátelé květin a stromoví, k nim záhy přibyl do služeb vévodkyně zaháňské přijatý ratibořický zahradník Bohumil Boose. Sledovali tu spanilý svůj sport s horlivostí přímo vášnivou, jíž neušlo nic, co se v zahradnictví a ovocnictví někde vyskytlo. Proto také nemálo zajímala je tehdy objevivší se nová květina, podzimní růže. Vrchní panství náchodského Essenther a správce velkostatku ehval-kovického Hoch se yšerni ostatními nové té květině věnovali ihned zvláštní pozornost, jakmile se vyskytly o ní první zprávy a sice bez ohledu, co to stojí.

Byla to květina, která svým variačním talentem, jenž zdál se býti nevyčerpatelným, způsobila v Evropě údiv, z něhož rychle vyvinul se nadšený kultus jejího pěstění. Roku 1789 jako pěti- nebo sedmipaprsková kvetoucí hvězdice dostala se květina tato z Mexika do botanické zahrady v Madridě a do královských zahrad Eskurialu, kde po 13 let žárlivě