str. 71
Václav. Bůh tě naprav ! Co jednomu všecko, a druhému bratru zhola nic? Štěstí. Co souzeno, změnit nemohu. Však i ty máš také štěstí své. Václav. A kde je mé štěstí? Štěstí. Na východě!
(Štěstí náhle na to zmizí.)
Václav. Na východě tedy štěstí mé, již mi přisouzeno bylo v rodě ? Nuž tedy odtud, kde mi z nesnází věnec trnový upleten, k východu půjdu, kde slunce vychází, tam mého štěstí vzejde den !
(Odejde. Zatím byl vyšel na obloze měsíc, Jiřík vystoupí.)
Vyhnán odtud pohaněn, nemám žádného zde stání, krev kypící mě pohání ven do světa, ven! Jen maličké ještě prodlení — na rozloučení!
|
(Obrácen ku stavení Matějovu, zpívá hlasem utajeným :)
At je tak nebo tak,
když se třpytí má hvězdička.
Ať je tak nebo tak,
když se třpytí hvězda má.
V tom dívka otevře zticha okno.)
|
Liduška. Tys to, můj miláčku?
Jiřík. Jsem, má duše.
Liduška (zavře okno, a vyjde hned na to dveřmi). Toužebně jsem na
tě čekala.
Jiřík. Přicházím se s tebou rozloučiti. Liduška. Rozloučiti?
Jiřík. Kterak mohu jinak nuzák já — ty děvče nejbohatší. Liduška. Tvoje láska nejdražší mé jmění. A co hodláš učiniti? Jiřík. Půjdu do ciziny hledat svého štěstí. Liduška. A já počkám na tě, až se vrátíš. Jiřík. A budou-li tebe k sňatku nutit?
Liduška. Nedonutí, matka má ti přeje, nedopustí, abych žalem zašla. Jiřík. Nuž tedy — do skonání tvůj ! Liduška. Do skonání tvá. (Obejmou se.) Jiřík. A nyní s Bobem ! Liduška. Počkej ještě, nesmíš odejíti bez památky od své nejmilejší.
(Vyndá z ňader dvouklas.)
(Aria.) Usmálo se na mě dnes na poli štěstí, podařilo mi se dvouklas nalézti.
Kdo prý ten dvouklásek nositi bude, štěstí bude miti ve všem a všude.
|
Tvoje štěstí — moje vlastní štěstí, já své štěstí tobě daruji!
|
