(Slyšeti zás ten hlas, s ním zpívající.)

Přede tu ještě někdo musí být! Kdo to? Ozvi-se!

Z chalupy vyjde stará, shrbená, ošklivá žena, skuhrajíc, a k němu se

úlisně majíc.)

Bída. Já, tvoje Bída a chci tebe pěkně poprosit, kam potáhneš, abys mě vzal s sebou,

Václav (uleknut). Bůh tě žabí ! To by bylo, co by mi se dobře vyplatilo za svým štěstím do světa jít, a.svou starou bídu s sebou vzít!

Bída Nezdráhej se, m,ůj miloušku ! Však jsme staří známí,, třeba jste mne vzít nechtěli, půjdu přece s vámi..

Václav (po straně). Bůh zachovej? (K Bídě). Slyš, má Bído milá!- Gesta daleká — nebuď pošetilá, jsi stará a slabá ; nedošla bys.

Bída. Však jsi mě nosíval po ten celý čas; netřeba mi chodit — poneseš mě zas,

Václav (zhťozí se). Ach, má Bído, slitování měj, zahynutí mého nežádej.

Bída. Nic ty se mne nestrachuj, neb to býti musí: já se tobě polehčím jako pírko husí. Nic ty se mne, nic neboj, starý přitelíčku, já se mohu skrčiti třeba v jehelníčku.

Václav (s radostí a potutelně). Aj tak? to je jiná! slyš, má Bído, jehelníčku sice nemám., ale mám tu v kapse. prázdnou lahvičku; nu, když můžeš, skrč se a vlez do. ní, a tak tebe snadně unesu.

(Václav vytáhne z kapsy lahvici a postaví ji za lípu. Bída!, jako by byla

vlezla do lahvice, na tom místě zmizí. Václav přiskočí, popadne lahvici

a zandá rychle zátkou; pak vytrhne ze svého kabátu kus podšívky na

zátky,. a špagátem lahvici okolo krku pevně obváže.)

Václav. Hleď, jsi v pasti, nevylezeš ven ! však ses mě dost nasužovala. Než co s lahvicí? ji vzít s sebou? není radno ; čert nespí. A tu ji nechat? Ještě hůře! Moh' by někdo přijít a jí otevřít, a Bída by snad za mnou přišla zas. (Ohlíží se kolem.) Už vím co s ní!

(Jde k rybníku a vstrčí lahvici na_ kraji hluboko do bahna; pak radostně

se vrací zpívaje.)

(Mezi tím žena se vrátí, a vidouc muže veselého ,táže. se:)

Lída. Což pak jsi tak vesel, muži? co se přihodilo?

Václav. Proč bych nebyl vesel, když jsem pochoval svou bídu?

Lída. Co* že? svou bídu?- a jaks jí pochoval?