Hale stálo se jinač!

Co tu tak přemyjšlí a vymyjšlí, vemou voni se mu tu dole stranou piána eště dva noví. Šedli teky ha čekali; huž míli zuby na skopce. Ty dva první pořád bedlivě pekli ha točili.

»Jaký ty máš zprávy, Michl?« povídá zas Prunykirkl na jednoho z tuztieh.

Michl pokrčil rameny. »To samý, co tudle Sepl. Hajť mluví von !«

Prunykirkl se podíval na Sepla a Sepl na Prunykirkla ha povídá: »Nevím, nevím, povídá — nechtílo to tuze z něho — jak to tu eště budem dlouho provádět!«

Hondza na dvířcích huž ehtíl vykřiknout: »Hani do svítání!« Hale zpomatoval se eště v čas a poslouchal dál. Ten Sepl potom vykládal: »Pustil sem se jako dobytčí handlíř až do Hdýni;« povídá, »ha tám sem zaslech, že domažlický štandáři po Prunykirklovi pasou ha docela pryj v městě říkají, haž se najde jistá stopa, že přídou na nás vojáci!«

Prunykirkl se zamračil a neříkal nic. Mach jenom rukou, jako by chtíl řect: »Málo strachu!« Svalil se ke dřevu ha zacel dřímat. Ty druhý dva to hudělali teky tak a ty první, co pekli, počkali, haž přestál voheň plápolat, skopec huž se potom jenom nad uhlím dodělával a ti dva dřímali teky.

Hondza je šecky nechal. Dyž přišli do nyjlepčího, potom se Hondza zvíh na dvířcích a hutrh si dvě kapitálný krákorky. — V ten čas, ve votavach, toceví, to huž sou jako bůty. Pěkně si zhora zaměřil na ty dva při tom kotli. Strefnyj Hondza byl jako kozel. Zaměřil si a šoust, šoust! Němci dole jeden po druhým zařvali ha voba se chytili za nosy. Červená jim tekla do hrstí. Hale, jak tak byli rozespalí a kolem dokola nihdež nic — jen ty tří podál vodvírali voěi, co se stálo — tuty dva nemyslili než ten první, že mu to hudělal druhyj ha druhyj, že mu to hudělai ten první. A chytili se milí chlapi ze zteku ha dříli se hned, jak to Němci humí, až porazili rožeň se skopcem a kotlík zvrátili. Voheň se jim hulil, ty tří v tom zmatku běžíli pomáhat a tak se to v malý chvíli potmě dole šecko v jednom klubku lupá a rachá a Hondza s hora do Němců s krákorkama. Najednou výkřik Hondza na jedlině »Hurrá«, až se to z tý vyjšky vohláchalo lesem, jako by tuty vojáci byli za Pranykirklem huž dnes.

V tý ráně bylo po pranici.

Lotří do houští ha každyj jinam; chvíli to za nima chruštílo ha praskalo a potom se zas vůkol dokola šecko stíšilo.

No, dyž se to tak stíšilo, povídá Hondza Kápi: »Muším se podívat, co je to tám jaký dole. Ty tu buj a nehyjbyj se nic, hajt se dije co dije!« Káče nechtílaHondzu pustit, hale depak, Hondza a neproved svou! Dokonce íčko. Povídá Káči: »Drobet sem jim pravda nahnal strachu, hale eště bych rád někerýho dostál do ruky!« Dyž to tak povídal, cák mohla Káče říkat? Neříkala nic; potají míla sama v srci radost, dyž viděla, jakýho ma vona Hondzu. Hondza potom slíz, rozkřesal znova ha hudělal malyj vohníček, aby přece viděl vokolo sebe. Skopec tu ležíl pěkně hupečenyj, hale celyj vod popelu ha kotlík ležíl nohama nahoru. Hondza se nemoh ani vyznat,