co v nom ty lotří smoudili. Hdyž se tak vohlíží, jak tu chlapi řádili, vidí najednou milyj Hondza ležít na zemi píšfělku, takovou divnou píšťělku, z rohu byla vyřezaná. »Počkyj, pomyslil si Hondza, ta píštělka mi bude dobrá, může je eště přivolat. Daleko beztoho nejsou, nemůžou byji; jak pak by se dostáli po tmě, tutim houštím? Koukali istě,« povídá, »jenom aby se skováli a dyž nehuslyší vojáky k lesu rukovat, vylezou možná zas. Ta píštělka by to mohla eště spíš dokázat«.

Nu, bylo dobře. Hondza vzel píštělku, vodkročil z piána za tu jedli, co na ní nahoře Káče ležíla, tám se skovál a zacel pískat zrovna tak, jak to napřed slyšel vod Prunykirkla. Zapískal ponejprv, zapískal podruhy potom dycky drobet počkal. Na mou tě duchnu, vopravdu, dyž Hondza zapískal po štvrtý, po pátý, šust, šust bylo slyšet z houští a pořád blíž. Hondza přestál pískat. Koukal dobře na tu stranu, vodkajď se ten šustot vozval. Tu mu eště přišly voči na prázdnyj pytel, co v nom laubíří přinesli skopce. Najednou tu zase v houští šust, šust, a na piáno vystoup Prunykirkl sám. Laubíř kouká sem, kouká tám něhdež nic. Poslouchá, huslyší-li pískat, hale Hondza za jedlinou hani múk. Prunykirkl zakroutil hlavou. Kouká "na vohníček, bere do ruky převalenyj rožeň se skopcem, v tom tu Hondza húp a chňap ho! Jednou rukou zmáčk laubíře v tile, ha než se Prunykirkl zpomatoval, Hondza ho strčil celýho do pytle, jen hlavu mu nechal koukat, háby se nehudusil. Ha povídá mu: »íčko tu budeš ležít, šelmo červená, dokujď budu chtít a hani mi necekneš! Vy-držíš-li to, propustím tě, dám tě jenom něco na pomátku; vykříkneš-li jenom jednou« — Hondza huž nedořek, vokázal mu jenom zatětou pěst a Prunykirkl toho mil dost! Vopravdu! Prunykirkl potom ležíl v pytli hani múk. Hondza si stoup bedle — íčko huž se neskovával, chtíl, háby bylo na ně vidět na voba.

A zase zacel pískat a pískal kerak dlouho a pořád nic, až naposled vidí, jak z houští koukají zticha na něho i na svýho vůdce ti lotří dva. Koukají, jakoby nevěděli, co počít. Najednou hrc, vyhrnou se z houští, každyj v ruce dlouhyj nůž a na Hondzu. V tom teky KáCe na jedlině vykřikla ha teky Prunykirkl zacel se na zemi házet v pytli. Hale Hondza v tý ráně chap ze zemí Prunykirklovo sukovku a víz, víz, laubířom přes ruce, nože jen se zablyjskly a ležíly na zemi. Němci zařvali, toceví na vokamžik vzeli vochvap a Hondza zatim strčil si ruce do kabez a jenom nohou hyjb sem tám a voba Němci se před nim kotáleli jako klubka. Voba potom vostáli ležít jako vomámeni. Hondza zvíh jeden z tich jejich nožů, huříz dva proutky z březinky, stočil je na houžky ha než se loupežníci zpomatovali, svázal jim do zadu ruce, jako do polt. Němci kmu-ehali, hdyž zase přišli k sobě, toceví, hale Hondza povídá : »Ticho byt nebo se bude mit tudleta vaše sukovka dobře U Ha zašvíkal několikrát sukovkou jen to vízdalo.

Bylo dobře, bylo ticho. Ha Hondza zase zacel pískat. Pískal potom a pískal, vydával na píštělku šechen] duch, haž to skrze huši skákalo. Hale hde nic, tu nic, huž se nevokázal žádnyj. Tánty dva, co nepřišli.