státním občanům svým 22. miliony kuponů, kteréž sedmiletou válkou jakožto státní dluh narostly, za obět, spáliv je. Spolu ale zavedl také nejpřísnější hospodářství jak při dvoře, tak i v státu vůbec.

Na cestách potkal císař Josef na silnici sedláka s krásným koněm stojícího. I tázal se ho, proč tu čeká, sedlák ale odpověděl, že na císaře, jemuž prý koně obětovati chce, aby na něm jel. »Tedy mi ho dej«, pravil císař. Sedlák ale pravil, že nedá; neboť že císař jen na koni jeho jeti má. »Vždyť jsem já císař sám!« dí Josef. »Ternu já ale nevěřím!« »Tedy se podívej«, pravil císař, rozhrnul kabát, aby ukázal hvězdu. >Aj, což to,« zahuhlal sedlák, »v městě vidělť jsem to sám patrně, majíť mnozí páni hvězdy, a císař by také samojediný takto po silnici nejel.« V tom okamžení ale přiblížilo se komonstvo císařské, neboť si Josef ponadjel; sedlák ale vida, s kým byl mluvil, nabídl mu koně svého ochotně, na kteréhož se také císař vyšinuv, sedláka plnou hrstí dukátů obdaroval.

Když byl tlupovník z Hartmullerů, kterýž první zprávy o vítězství prince Koburga a Martiniců přinesl, poselství vykonal, podotkl mu císař, že má zmačkaný a rozlámaný klobouk. Tlupovník ale pravil, to že spů-sobeno nehodami polního tažení, kdežto klobouk častěji podušku zastává, a u Turků že klobouků ukořistiti nelze. »Tedy mi ho dejte,« pravil císař, »majorovi takový nesluší.« A posadil mu na hlavu klobouk vlastní.

Na ochodě v zámku statku rodinského spatřil císař Josef špinavého chlapce zahálčivě státi, a tázal se ho, co tam dělá a kdo jest? »Jsem posluha,« pravil tento, »učedlníka kominíkova.« Císař se zasmál podivné hodnosti této, avšak ihned také nařídil, aby počet služebnictva se ztenčil.

Na počátku Josefova panování vycházela nařízení o lepší státní správě, zastávání práv atd. jedno za druhým, neboť mocnář choval blaho poddaných svých ustavičně v srdci a snažil se, kterak by váhavosti ouřední vykořenil. Jednoho dne potkal císař procházeje se u Vídně posla ouředního, beroucího se do sídelního města. I tázal se ho, co tam nese V »Jáť jdu,« pravil posel, »pro nové dekrety, jaké každé chvíle nové a tfové vycházejí a se množí.« »Zdali pak se ale i také zachovávají?« »I ba ovšem; známť já jednoho, který je pevně chová a drží.« »A ten se jmenuje?« tázal se Josef kvapně. »Hřebík!«

Jednoho dne se vracel císař z procházky do města, a shledal na linii množství nákladových vozů že stojí. I tázal se, proč nejedou dále, a dáno jemu za odpověď, že pan mejtný právě již přes půl hodiny snídá a je neodbývá. Císař jim rozkázal, aby jeli, a když za nimi pak mejtný se vy hrna a laje křičel, aby se zastavili, vykročil císař, před kterýmž mejtný ihned leknutím zbledl. »Vozatajové,« pravil císař, »nejsou na světě pro vás, nýbrž vy pro ně, a na vaší povinnosti jest, abyste službu panskou před službou vlastní aneb pamlsní zastával.« Za trest musil prošlé mejto sám nahraditi a později byl na jiné stanoviště přesazen.

Podle lidumilovných zásad vydal císař Josef následující nařízení souboje se týkající: Souboj u vojště mém nechci a netrpím, a nenávidím zásady těch, kteříž souboj zastávajíce, jej ospravedlniti hledí. Mám-li dů-