vysvětliti. Ani havířské pověry, legendy a zkazky, ať vznikly v prostředí stříbrných dolů příbramských, zlatých kutišť jílov-ských nebo kdekoliv jinde v uhelných slujích podzemních, neušly tomuto osudu. Nedostatek pochopení zvláště úřednictva, jež mělo samo sbírati a sepisovati, co ještě žilo v pamětech nejstarších kovkopů, jakož i místy lhostejnost dnešního dělnietva k jemným záchvěvům vykořisťované země, zavinily, že rychle vymírají i poslední pamětníci těchto legend a že za krátko nezbude z nich než trochu sporých zápisů. A přece není tomu tak dlouho, kdy tajemné hlubiny oživoval trpasličí národ koboltů, permoníků a šotků hor, kteří varovali havíře před blížícím se nebezpečenstvím a těm, kteří s nimi nežili ve shodě, nejednou provedli podařené šibalství.

Staří havíři vyličují tyto drobné duchy štol jako trpaslíky, oděné ryze po horničku. Měli kytli, kůži kolem pasu, šišatou čapku i kahan s červeným světlem, které nejednou zavedlo nepřátelského pochybovače daleko od náraziště, aby ho pak nechalo ve tmě dlouho blouditi spleteništi chodeb, komínů a štol. Pokud jsem zjistil, byla jim přičítána vždy jen dobrá moc. A zvláště staré havířské pověry na Příbramsku vypravují o nejednom případu, kdy svým včasným zasáhnutím zachránili ohroženému havíři život; že byli příčinou jeho záhuby, neslyšel jsem. Dle mého mínění, byly to zosobněné dobré vlastnosti země, ostříhajíeí každého havíře, jehož citlivý vztah k zemi dobroditelce nebyl ještě porušen zákony doby, neznající než sobecký zisk za všech okolností.

Tento malý národ koboltů podřízen byl Velikému Nočnímu Pergmonovi, vladaři a králi hor, sídlícímu hluboko pod zemí v pohádkové říši, kde rostly stříbrné keře, zářila amethystová jezera a stěny se leskly vzácnými kameny. Také tento panovník považován byl za ochránce havířů, jimž se zjevoval v různých podobách nejen v podzemí, nýbrž i na povrchu, ale bylo o něm známo, že dovedl také potrestati nepoctivé a lenivé kov-kopy. Zachovala se legenda, vypravující, jak Veliký Noční Permon daroval chudému havíři skřínku (naplněnou zlatem Koboltů s podmínkou, že ji nesmí otevříti dříve, než v nejhorších dobách. Obdarovaný, sílen vědomím, že i v nejhorších dobách jest o něho postaráno, pričiňoval se tak, že nebylo vůbec potřebí čarovné skřínky otevříti, když tak přece učinil na přímý rozkaz dárcův, shledal, že skřínka byla prázdna. A tak bylo by možno krok za krokem stopovati způsob, kterým si staří havíři oživovaly podzemní báně, jak často slyšeli klepot stříbrných kladívek trpasličího národa, ač v pravdě byly to jen kapky dopadající se stropu štol na podstřeší, zachycující drolící se Tcamení a jak pověry své dovedli uplatniti i nahoře na povrchu,