si, jak každý chvátá pozdravit a uctít Ježíška v jesličkách: kominík, myslivec, řezník, pekař, mlynář, ponocný, krejčí, švec, dráteníček atd. Každý nese dárek podle svého řemesla. Všichni v kroji souvěkém domácím, českém, s příznaky svého řemesla. Obrázek jesliček staročeských, kostelních i domácích, vylíčil v pěkné knize s obrázky Karel Procházka, farář na Žižkově. (O Betlémech, kulturně-historická studie se zvláštním zřetelem k zemím koruny Svatováclavské a Uherskému Slovensku, v Praze 1908.)

Tam se zmiňuje také o tom, že vedle jiných vánočních dětských a loutkových her bývaly v Praze v první polovině století 19. i po městech českých v téže době pořádány jesličky s figurkami živými, od dětí i společně od dospělých. Podle zprávy vdp. K. Procházky a podle pamětí o životě staropražském advokáta p. Dra. Šlechta a choti jeho Irmy i podle zlomkovitých zpráv jiných, zaslaných Českému Lidu, pokusil jsem se upraviti obrázek pravděpodobný, jak »živé jesličky« (tak se jim říkalo) bývaly hrány. Žert a vtip někde, nevinný, lidový jsem ponechal. Úbory, šaty, byly prostinké, bez nákladných maškarád. Také hra nebyla strojená, umělá.

Jesličky hráli buď na divadlech soukromých nebo chodili po domech, v průvodu četných zvědavců po ulicích. Na jevišti v pozadí byly buď jesličky obvyklé z papírových panáčků nebo z figrurek z chlebového těsta. Při obchůzkách nosili koledníci jesličky nebo obrázek narození Páně a postavili je na rohový stůl v pokoji a pak přicházeli, druh po druhu, odříkali svoje vážné i žertovné a čtveračivé projevy a seskupili se malebně k zá věrečnému zpěvu.

Jaký dojem nadšený působí tyto »živé jesličky«, poznal jsem na besedách Národní Jednoty Severočeské za doby války světové, kdy mým řízením byly na Žofíně předváděny staročeské obyčeje, obřady a slavnosti výroční, na nedělních schůzkách, které jsem pojmenoval »Hrátky a přástky«. O nich povím jindy více. O vánocích sehráli tyto »živé jesličky« a byla tato selanka staropražská uvítána s nadšením a byla pak opakována v Praze i po venkově. Často žádali ode mne, abych vánoční tuto hru vydal tiskem. Obnovený Český Lid přináší tedy vánoční hru tiskem české veřejnosti. Nemůže to ovšem býti nějaká, hra moderní, dráždivá, napínavá, ale k názoru, jak se v Praze »živé jesličky« hrály, postačí a místo cizokrajných a uměle vymyšlených příležitostných her, myslím, hodí se docela pořadatelům besed vánočních. Podepsaný si vymiňuje autorské právo, podle něhož bez jeho vědomí a s ním napřed dohodnutí nesmí se hra tato provozovati.