dej do ní svíčku rozsvícenou a zlehka dávej do vody. Ovšem musí býti voda klidná; pohne-li se skořápka sama a pluje, odejdeš do cizny; zůstane-li státi, zůstaneš doma.

České obyčeje a pověry vyprávěla pí. Františka Malinová (z Táborská a Slánská). Moravské Josefka Zemanová ze Třešti.

Přicházím s dohadem, že oblíbená, rozšířená vánoční knížka »Štědrý večer« od známého německého povídkáře pro děti i dospělé a pro rodiny přispěla ku přenesení obyčeje se stromkem vánočním z německého zvykosloví vánočního do lidového podání československého.*) Že by to byl obyčej všeslovanský, jak dokazuje Hanuš (Bájeslovný kalendář slovanský, v Praze, 1860, str. 13, 14), nepodobá se pravdě.

Obyčej s vánočním stromkem není u nás původu lidového a není slovanský. U nás ani v městech nesahá jeho stáří za hranice 19. století. K staročeským vánočním obyčejům přidružil se teprve ve století 19. obyčej nový, v dobách starších docela neznámý a v památkách staročeských nedoložený — »vánoční stromek«. Není divu, že záhy nabyl všeobecné obliby a rozšířil se všude. Ovšem nyní se zdá, jako by strojení vánočního stromečku udržovalo se od věků v lidovém podání našem. Milý a půvabný zjev vhodně jistě se druží k náladě tichých vánočních bodů, dojímajících i člověka otrlého tajemným kouzlem. Dnes zdobí vánoční stromek, prostě upravený, jizbu v nebohaté chatě, jako krášlí září světel a blýskavými cętkami, vyšňořen nádherně směsí drahocenných dárků, přepychové síně v městech. I lodníci, vzdálení od domova a od zátiší rodinného, strojí si na Štědrý večer v kajutách nebo na palubě vánoční stromek. A což tklivé výjevy, kdy v zákopech naši ubozí vojáci, teskně vzpomínajíce na domov, na drahé, slavili vánoce na Štědrý večer prostým stromečkem vánočním!

Vánoční stromek, původu cizího a nového, také u nás