kým honem ke mně běží, drže hodný obušek v ruce, i přistoupě ke mně, nejprve žádá ode mne tabáku; než já neukázav na sobě nejmenší bázně, pravím k němu směle, že proň ničehož nemám, aniž své krabice tabákové jsem mu ukázati směl, poněvač na ní sv. Jan Nepomuk pěkně vyobrazen, a ona mně na, památku z Prahy dána byvši, mně velice vzácnou byla, jemu se nezalíbila, a on jí na mně nedobýval. I rozžehnám se s tou ženou po slovenskú, a když jsem hodný kus cesty od ní odešel, toť cikán za mnou klusem a již mne dostihuje, celý jsa říčný a sotva ducha popadaje; ale jakoby mně nic po tom, kráčím ostře, ačkoli srdce ve mně ouzkostně tlouklo, ježto jsem věděl, že nic dobrého nejsmej-šlí, i slyším tu hlas oné ženy: Dej mu pár ran! Dej mu pár ran! Já se ohledná, opru naň oči neohroženě a dím jemu: Co zamej-šlíš, a cos před sebe vzal? Však to dnes nevyplníš! Při tom okazuji k nebi s tím doložením: Hleď!, jestli ten obušek na mne pozdvihneš, ruka Boží se hned tebe dotkne; a protož ti káži ve jménu Ježíše Krista, ani na krok ke mně nepřistupuj, ale jdi svou cestou! On šel svou cestou zpátky a já kráčím s Bohem dále a čekám, nedá-li snad nějaké znamení svým druhům, aby jich snad více na mne nepřišlo. A hle, po^ malé chvíli, an se ohlížím, vidím velký pocestný vůz se čtyřmi koňmi, znamenitý, a cikána vidím, an tam u té staré ženy stoje, obuškem nad sebe do výšky ukazuje, a sám sebou na zem hodil. Tu já z toho po^ těšen jsa a strachu zbyv, zponenáhla kráčím dále. Přijede vůz, v němž sedí hraběnka, a na kozlíku myslivec, dvojkami dobře ozbrojen. Tu ona hned zastaviti poručí, a mně káže, abych se naproti posadil; což když jsem ochotně učinil, vyptává se mne, jaké moje zaměření, a já,, že do Jerusalema. Tu mně vypravuje svůj žalostivý osud, kterým ji Bůh navštívil: že se čtyřmi dětmi osiřela věku stáří svého 18 let majíc, a že byla navštívit známou hraběnku v Munkači, z kteréžto návštěvy zas domů spěchá, kdež starého otce má; jižto já potěšiti jsem neobmeškal a přimluviti, aby vše Bohu poručila kterýž jest otcem osiřelých a potěšením zarmoucených, a cokoli dopouští, na dobře vyvodí. I jala se domlouvati myslivci svému, že mu přikazovala v městě, kdež mne viděla, aby se mne zeptal, je-li moje cesta skrz ten nebezpečný les. Načež on se vymlouval, že jsem se mu z očí ztratil, neboť byl ten šlechetný oumysl její, aby mne s sebou přes ten les převezla. A co prvé umínila, to se teď splnilo. A když jsme přes les přijeli, zastavivši se u krčmy, kázala mi dáti chleba a vína, začež jsem jí srdečně poděkovav, s ní i s myslivcem, kterýž byl rodem z Čáslavi, jsem se rozžehnal.«

Popisuje Kolos, (Klausenburk) Kološvár, Sibíň, Brašov (Koruna), Bukurešť, kdež celou zimu r. 1828 pracoval, aby sobě prostředky k další cestě opatřil. Přes Fokšany zaměřil do ob-