(určen) jest.« V Ěímě vstoupil do chrámu sv. Petra r. 1821 v sobotu před sesláním Ducha sv. v 8 hodin ráno. Popisuje s hlediska nábožného křesťana tamější chrámy; všímá si také starožitností. »Čtyři plné měsíce jsem zde mile a sladce žil, hodlaje odtud dále k Jerusalemu putovati; však zbouření Neapo-litanův mně nepozvolilo dále cestovati; pročež jsem na dobrou, jenerálem mi danou radu, do Livorna, města obchodního na přístavu Středního moře v Toskánsku odebral, kdež jsem 14 dní před kostelem sv. Josefa řehole sv. Františka u Kapucínů pře-bývaL a kamž mně každého dne šlechetná panenka ovoce a chleba z pouhé dobročinnosti přinášela. Odtud hodlal jsem do Alexandrie v Egyptě plouti; že však konsiú turecký ode mne 70 španělských dolarů žádal, jichž nemaje, musel jsem od svého předsevzetí ustoupiti a se nazpět do Florencie s bolestným srdcem odebrati.« Na písemnou žádost dostal od toskánského dvora 8 španělských dolarů.

Odtud cestoval v nepohodlném a deštivém počasí do Boloně. Osmidenním pobytem odstoinal v nemocnici tuto1 cestu, dav se zaopatřiti svátostmi umírajících. Přes Ferraru a Padovu (kdež se mu nelíbily úzké a nečisté ulice, tudíž smutný pohled), dospěl z Mestre plavbou do Benátek, jež popisuje. »Zdeť jest množství Slovanů.« Diví se poloze města na 60 ostrovech, spojených 500 mosty; zajímá o dílny na hedvábí, porculán. Odtud na korábu při krutém povětří, vlnobití a bouři dospěl do Terstu, dále do Lublaně: »kdež jsem se opět se Slovany potěšil a 8 dní v nemocnici churavý pobyl.« Popisuje stručně Štýrský Hradec, poutničko místo Maria-Zell, Vídeň, Hlinec (Linec), Budějovice České a dne % února 1822, tedy po téměř čtyřech letech pěšky vykonané cesty, vrací se šťastně do Prahy.

Na druhé, cestě chtěl putovati do Jerusalema. Vyšel po Hodu vánočním 27. prosince 1827 z Prahy do Staré Boleslave, dále přes »Krulich« (Králíky) do Polska na Horu svatou (Jasnou, nad Čenstochovem). Vzkříšení a Velikonoce trávil ve Varšavě. Ze Lvova přes Oszut a Munkač ubíral se do Kološváru.

V pustém lese byl přepaden cikány: »Najdu zde mnoho cikánů strašlivého pohledu, jež bezpochyby v tom lese bytovali, z nichžto dva sedí u cesty a hlučně mě vítají. I připíjejí mně kořalky. Já, abych je nepohoršil, splním jich žádost a dám jim několik krejcarů, a pravím, že více nemám, a byloť v pravdě tak as tím dále kráčím. Tu po malé chvíli sedí u cesty žena, která několik dítek, do dvou let stáří, z nichž každé nějakým neduhem obtíženo bylo, okolo sebe měla. I promluvím s ní, těším a přimlouvám, aby je modlitbě učila; protože modlitba jest nejjistější pomoc k uzdravení. An já tak s ní rozmlouvám, poohlédnu se a spatřím, že z daleka jeden z těch cikánův prud-