názvem: »Pověsti z okolí Plzeňského« také pověst: »Proč jsou v Plzni hezké dívky a ženy« s podnázvem: Historická pověst z Domažlická. Jak ze zakončení této pověsti vysvítá, vyprávěl ji Kajskému jakýs písmák z Chodska na cestě k Postřekovu. ukázal jsem vsak v Lábkově Plzeňsku (III., 1921, str. 16.), že tu jde o překlad německé povídky: »Die Krone von Pilsen« ve sbírce :Skizzen und Fragmente von Ignaz Ledever (Plzeň, 1838, str. 13.—16.), uveřejněné po druhé v Neuer Prager Kalender 1858, str. 116.—117. a po třetí v samostatné sbírce: Sagen und Geschichten aus Böhmen, 1862, str. 1.—4. Překladatel pozměnil v podstatě pouze titul, přeměniv jej v líbivý název.

Že tu jde o překlad, ukáže pouhý počátek:

Vůdce Husitů, Jan. Žižka z Trocnova, «d Tábora přirazil ku Plzni. Všickni příchod jeho s hrůzou a strachem očekávali, nleboť město katolické, víře své věrně oddané, nemohlo dobrého očekávati od ukrutnosti jeho. Byla právě neděle, když se svým lidem před Plzní se rozložil a všeliké přípravy konal k obléhání. Nábožný lid právě vycházel z chrámu, a s těžkým srdcem slyšel o zbrojení Žižkově. Plzeňští přísahali, že za svého krále a starou víru do poslední krůpěje budou bojovati. Zdálo se, že žádné naděje nesvítá městu, které proti nepřehlednému táboru Husitův mělo jen] slabou posádku. Každý, kdo jen mohl zbraň unésti, ozbrojil se a nejvznešenější měšťané odebrali se na hradby, aby s nepřítelem s železnou zmužilostí bojovali. I také něžné paní a panny vmísily se do bojovných řad mužův, aby nepříteli kamením a vařícím olejem na hlavy metaným škodu způsobily atd.

Es war im ersten Viertel des 15. Jahrhunderts, als der gefürchtete Hussitenführer Johannes von Troczmow seinen Weg von Tabor nach Pilsen nahm. Alles sah seiner Ankunft mit Furcht und Schrecken entgegen, denn von seiner beyspiellosen Grausamkeit ließ sich für die, dem Kaiser und dem angestammten Glauben treu anhängende Stadt wenig gutes erwarten.

Es war gerade an einem Sonntage, als er mit seinlen Scharen vor die Stadt zog und alle Vorkehrungen zu einer Belagerung' treffen ließ. Die gläubige Menge verließ eben die Kirche und gewahrte schweren Herzens die Zurüstungen Žižka's; denn obgleich die pilsner Bürger geschworen hatten, für ihren Monarchen und die alte Lehre bis in den Tod zu kämpfen, so schien der guten1 Stadt, welche, betrachtete man der Hussiten unübersehbares Lager, dagegen nur eine schwache Besatzunghatte, doch kein Hoffnungsstrahl zu leuchten.

Allein auch in der Stadt war man nicht müssig. Alles, was nur Waffen tragen konnte, empfing solche, und die vornehmsten Bürgersöhne begaben sich auf die Wälle, dem Feinde mit eisernem Muthe entgegentretend. Und auch zarte Frauen und Jungfrauen mischten1 sich