Při každé vzpomínce na českou muziku lidovou prvním obrázkem, který se kmitne v mysli, jest půvabný obrázek českého dudáka. V národních pohádkách, pověstech, písních, pověrách, ve všech vzpomínkách na minulý život svérázný lidu našeho, všude zahlédneme dudáka, obestřeného vonnými květy české poesie národní. Chodil s dudami po nivách českých, vykouzloval všude jarost, ve&elost, výskot. Jak zazněly dudy, oživila se všecka dědina, staří, mladí i děti. Každý si vesele přizvukuje, zadupá, luskne si prsty, zatleská: »To jsou dudy, dudy, to jsou dudyí Jaik jen je uslyším, celej se potěším, všechen všudy, všechen všudy!« Jásá radostí i šťastný dudák, chválí chasu po muzice, kde po rozdováděné skočné zlaťáky pršely na dřevěnou misku: »To1 jsem si zadu, zadu, zadudal, jako by mi medu, medu, medu dal.« A což Strakonický Švanda dudák! Jaký závoj kouzelný zastírá pohádkovou tuto postavu, kterého dnes sice střízlivé oko badatelovo' prohlašuje za výmysl sběratele pohádek, Jakuba Malého, ale který přece jen zdomácněl a stal se miláčkem národním.

Buď, jaik buď, splnilo' se takořka přání Eosavy, Švandovy matky, v Tylově Strakonickém dudáku nejen pro dudy Švandovy, než i pro dudy české vůbec, pro každého' dudáka lidového, jemuž žehná sbor lesních panen: »Dechněte mu v jeho dudy sladké zpěvy, aby hraním jeho všudy, kamkoli jen vkročí, ztichly smutek, bol a hněvy, radostné i slza tekla z očí; by se každé srdce na něj smálo, však i zlaté odplaty mu dalo ... Zavzněte, zvuky našich zpěvů, kdykoli mládenec bude hrát; zavzněte smutným pro tílevu, veselost chtějte světu dát...«

literatura česká probuzenská honosí se samostatným ispisem Jana Kulika o dějinách dud a Švandy dudáka, pod názvem »Veselý Kubíček aneb v horách Kašparských zaklený dudák, historický příběh pro vyražení mysli«, v Praze, 1799. Knížka jest psána s roztomilou povídavostí podle tehdejšího způsobu, jenž by ovšem nevyhověl požadavkům dnešní historické práce. Kapitola pátá jest věnována dudákovi Švandovi: Byl pak Švanda tehdáž nejznamenitější dudák v celém kraji Praehyňském, kdež se také zrodil, a nebylo daleko široko žádného, kteírý by se mu v Ikunstu jeho vyrovnati

mohl__Zprvku větším dílem mívali dudákové jen toliko maličké

dudky, aneb kejdy, jakž místy vidíme a nia Karlštejně v starém malování ještě dnes viděti můžeme, a tehdáž slouli kajdošové, a bylo jich nejvíce v tom kraji Prachyňském, protože tam první vznik svůj měli. Švanda vida, že kejdy více dechu mají potřebí, a že za celou noc ustavičně dechem vítr hnáti do měchu, není věc lehká, i vymyslil hrubší dudy o dvou stýblách neb píšťalách, způsobiv větší měch, z něhož hrubá z rohu trouba šla dosti prostranné okrouhlosti, takže když menší píšťalou dosti dechem dal větru do měchu neb koženého měchýře, nemusil tak ustavičně foukati, nýbrž sobě za dosti dlouhou chvíli mohl .oddechnouti, na druhé pak píšťale prsty melodii neboli píseň pohodlně formoval. Ten nález netoliko silnější zvuk a bručení dud působil, nýbrž takovou čest a náklonnost mu učinil, _že byl všude vážen, k hudování všady zván, milováni, a kde byl Švanda, tuť bylo i lidu při dudech v krčmě dosti. Odtud přišla ta památka příslovná, že když jedien druhého na dobrou vůli, neb k hudbě vesele zůve, vůbec se říká: Poďme sem raději, tam bude Švanda! Švanda tedy všecky dudaře svého věku předčil, a byl živ 82 léta. A když umřel, provázelo ho k hrobu více než dvacet dudařů z toho okolí: totiž ze Slaníka, z Hajské, z Ptákovic, z Kozlova, z Hubenova, z Vohraženic. z Bratronié atď. a pochovali

17