lio u kaple sv. Kříže nazvané, nedaleko od řeky Vltavy, kteráž starobylá kaple r. 1787 byla prodána. Kolikátého roku se to stalo, nenacházím, aniž jeho hrobného nápisu staří naši nepoznamenlali, podle něhož lehce bychom na rok přijíti mohli... Škoda, že všecko to jest vybájená smyšlenka Rulíková, jinide nikde nedoložená. Po Rulíkoví opakuje Josef Valentin Zíobický, že byl Švanda pověstný dudák, že se říká příslovím »Pojďme tam raději, tam jistě bude Švanda!«, kdíyž se dohodují o zábavě, o muzice, ale rovněž bez udání pramenů, jen odkazejn na lidové podání české. Viz podrobně o vzniku a rozboru pověstí českých i cizích o dudákovi, o Švandovi v mojí [knize: »Jak se kdy v Čechách, tancovalo«, 1895 a v knize »Hrály dudy«, 1917, kterážto kniha jest rozebrána.

Vyloživ O' Švandovi, pokračuje Kulík v kapitole šesté zvláštní !>O prvních dudech a prvních nástrojích. Jak svůj počátek vzaly. Který národ je vymyslil.« Za nejstarší hudební nástroje pokládá Kulík trouby z rohů kravských a kozlových, dále trouby pastýřské z dřeva a pak píšťalky z kostí, hnátů zvířecích, z brků ptačích. Odtud prý vznikly dudy: »Vidouce pak, ž© by diuioh neboli dýchání lidské k ustavičnému znění píšťalek bylo mdlé, i vymyslili, aby kožený měch, neb měchýř k nim zavěsili, jej dechnutím naplnili, aby tím síla zvučící téhož nástroje zachovati se mohla. A odtud pošly dpdy, jistě počátečný nástroj, od slova duch nebo duju tak nazvaný. Němci jmenují je píšťací pytel (Sackpfeife) a místy polsky kozel, poněvadž v Polště i na Moravě mají při dudách měch z vydělané kozlové kůže, na němž srst kozlova všecka jest.

Kdo první uvedl dudy do Cech, jistotně se neví. Slýchával jsem (tvrdí Rulík) od starých dudáků, že měl býti jakýsi Šikuláš ... Tento nástroj vždy sloužil _ k vyražení pastýřům českým, stáda dobytčat na poli pasoucím, jakž místy podnes se vidí. Potom také v krčmách při veselostech sloužil lidem se obveselil jícím a slouží až podnes ... Potom teprv nastaly housle, drndaěka, hrkavky, bandaska, cimbá1! šalamaj, kolovrátek a jiní nástrojové ...« Smad čerpal Rulík z lidového podání, snad si jméno Šikuláše vymyslil. Jinde nikde není doloženo.

Sběratelé písní národních československých všímali si dud a dudáckých melodií. Kittersberk dal vyobraziti dudáka na titulním listě své sbírky národních písní. Avšak theoretikové hudební i spisovatelé io hudbě na př. Norbert Vaněk1) neuznali za vhodné dudy zařaditi mezi ostatní nástroje hudební, pokládajíce dudy patrně za nástroj bezvýznamný.

Co jsou dudy"? Všude základ tvoří kožený (z kozla, z beránka, ze psa) měch »nadržovák«, původně nadouvaný trubičkou od dudáka (pak nadouvaný měchem pod paží), z něhož vyčnívá píšťala, opatřená šesti dírkami pro prsty. Původně byla píšťala jedna, hrací, pak vedle ní přidávány píšťaly dvě, tři i více (německy Stimmer, Hummeln, Brummer, francouzsky^ourdons, anglicky drones, česky huk, huček), jež bez netržitosti hučí, zvučí jedním tonem, základním, do něhož jsou dudy laděny. To je základní forma nástroje hudebního, potom rozmanitě zdokonalovaného a opravovaného i doplňovaného.

Dudy patří mezi oblíbené nástroje posavadních kmenů, živoří-