nikdo jiný, než sám Otec vlasti, Karel IV., který na Hradě Pražském ve své sbírce nástrojů hudebních měl uloženy také dudy. Snad vzbudí úsměv nedůvěřivý toto mé nezvyklé a neslýchané tvrzení, představiti si velebnou a vznešenou postavu Karla IV. v panovnickém úboru královském, v domácnosti při hře na nástroj dudáoký, ale čerpám z popisu dvora Karlova, jak jej sestavil ve staroifraneouzské básni Guillaiime de Msehaut, bývalý důvěrník krále Jana Lucemburského, v popisu pražského pobytu vášnivého krále Cyperského Petra I., známého, ne-li odjinud z historie, z Vrchlického veselohry Noc na Karlštejně. Machaut zahajuje popis slovy: »Kromě jiného, byly tu (na Hradě Pražském, na dvoře Karla IV.) všecky hudební nástroje, a aby mi nikdo neřekl »Lžeš«, povím vám všecka jich vlastní jména a příjmení jejich, aspoň těch, jež znám, mohu-li to učiniti bez honosení.« Vyčítá dloubou řadu hudebních nástrojů. I když Machaut zveličoval po-chlebivě sbírku hudební na dvoře Karla IV. a přidával ze své obraznosti i z bohaté své zkušenosti nástroje, kterých snad tam nebylo, překvapuje, že uvádí název dud (chevrettes). S tvrzením Machauta, vynikajícího hudebního skladatele francouzského, shoduje se nástěnná malba na Karlštejně (jakjiž uvedeno), kde v řadě andělů hudoucíeh, hraje jeden na nástroj, shodný svou úpravou s dudami, s kozicí, jak uvádí již Rulík v knize Veselý Kubíček. —

Vedle původního, domácího názvu dud, kozice, objevuje se ve druhé polovici věku 16. název kejdy, kajdy. Slovo to není české a přišlo z řeči maďarské. Původně jest to název dudáckého nástroje arabský. Berneker soudí, že se dostal do arabštiny asi prostřednictvím španělštiny z iberského caita. Z arabštiny přešlo slovo turecké (spisovný jazyk osmanský gaj da) do řečí jihoslovanských. Do slovenčiny, ďo češtiny přešlo slovo vlivem sousední řeči maďarské ve formě gajdy, kajdy, kejdy. A tak počínajíc druhou polovinou století 16. v památkách staročeských i ve slovnících staročeských užívá se střídavě nebo vedle sebe, na označenou totožnosti, názvu: kajdy, dudy, kejdař, keidýř, gejdoš. gajdoš, kajdoš. kejdo-šík, dudka, dudař, dudanar, dudek, dudok, dudrák, dudroš, kejduji, gajduji, dudám, kejdařský, gajdošský, dudavý, dudácký.

Ve století 16. až do století 18. vyskytují se ii nás oba názvy stejného významu vedle sebe, zejména ve slovnících tehdejších. Uvádí na př. Veleslavín ve slovnících: »Kejdy, dudy, Sackpfeif; kejdař, dudář, Sackpfeifer.« Komenský ve své knize Janua lin-guarum uvádí podobně oba názvy »kejdy, dudy« vedle sebe. Nelíbil se _ však Komenskému jejich zvuk. Podobně ve století 18. zná kejcly i diudy křižovník Rohn. Výklad některých novějších slovnikára, že dudy značily nástroj o jedné píšťale a kejdy o dvou pí&ťalách, naprosto neshoduje se s pravdou. Od konce století 18. ustaluje se v Čechách název dudy (dudák, dudati) a na Moravě i na Slovensku vlivem přímého sousedství s názvem maďarským, jak byk* vyloženo, zdomácněl iiázey gajdy, gajdoš, gajdovati.

Pověst o podivných prý dudách obrovských, žertovnou rozprávku: To byly dudy!, z r. 1615 zapsal Jan Hýbl v Rozmanitostech 1819, 4. díl, str. 77. Staří Čechové čítali rádi rozprávku smyšlenou »K víře nepodobná novina o nějakém velikém obru«, 1587, která často .byla vydána, od 16. století počínajíc. Z původního vydání uveřejnil jsem ji v knize Markolt a Nevím v literatuře staročeské, vydané od České Akademie r. 1909. Tam líčí potutelný skladatel obra velikánských rozměrů se směšnou lživostí. Popisuje jeho tobolku obrovskou, Učitel Frant. Kašpárek těžil z tohoto