žertovného líčení a přizpůsobil je popisu obrovských dud. Proto se zmiňuji o této rozmarné rozprávce, že zachoval spisovatel bezděky popis dud skutečných, tehdejších, s věrným názvoslovím dudáckým.

Zajímá nás několik drobnůstek z dějin dud1 v této ětveračivé rozprávce: zmínky o Švandovi a jiných dudácích, názvosloví dutí áeké a pak na konec upřímné nadšení pro muziku dudáckou. Rozumí se, že rok rukopisu prý zetlelého, 1615, je vybájený a nedoložený. Nikdo si posud nevšímal této jinak zajímavé zprávy o dudách ze sklonku věku 18. Proto jí tu věnujeme pozornost.

»Přišel mně do ruky starý a napolo zetlelý rukopis, psaný léta 1615, který o jedněch převýborných dudách vypravuje, jež se v Práchynskéin kraji v jedné vesnici blíž Strakonic, yynachá-zely, kteroužto ves spisovatel nejmenuje. Víme, že Práchynský kra j nejvýbornější dudáky vždy plodil, mezi nimiž v tom umění nejzběhlejší byli Švanda, Matěj, Zelenka, Havelka a Veselý Kubíček a_j. v. Nejvýbornější mezi nimi byl Veselý Kubíček, jenž všecky jiné v tom umění předčil, a také kde on hrál, plná hospoda chasy byla; neb o>n větším dílem samé ťukavé hrával, při kterých se vesele skákalo.

Též se toho času rozličné dudy vynacházely, totiž hrkavky, bzíkalky, kozel a veliké dudy. Tento však rukopis povídá o velikých dudách, jež takto popisuje: Trubka, kterou se do pytlíku fouká, pozůstávala z velkého dřeva,, byla tři sáhy dlouliá, a pytlík byl ušit ze 142 koží volských. Píšťala byla spojená ze dvou velikých, bukových, 6 sáhů dlouhých kmenů, na něž přišly železné pásy z 15 centů železa. Na té píšťale byl ruh (roh) z 14 centů plechů. Huk neb hlavní trouba, která pořád stejným hlasem hučí, byla této velikosti: byla spojena z pěti velikých javorů, osm sáhů dlouhých, na něž přišly pásy z 25 centů železa. Ruh neb huk byl z 30 centů plpchu. Fúkací trubka měla u sebe měch, kterým se do pytlíku foukalo, & to sice již 14 dní dříve, než začali hráti. Hráli ale také zas jedním nafouknutím 14 dní. To se samo od sebe rozumí, že musili býti při těchto výborných dudách také výborní dudáei.

Na tyto dudy když začali hrát, zbořily se ve vsi Hubecnově. jednu míli od těch dud vzdálené, od toho zvuku dva komíny, a třetí zůstal na rozsypání. I bylo je na dvě míle slyšeti a každý mohl v té vzdálenosti při nich tancovati. To se samo od sebe rozumí, že je nemohli z místa na místo převážeti, nýbrž že byly na povýšeném místě, a nad nimi střecha udělána.

Že pak byly ty dudy blíž Strakonic, jmenovali je Strakonické dudy, a také snad následující stará píseň od těch dud pocházela: »Strakonické dudy, to jsou dudy! Když já je uslyším, tak se hned potěším, všechen všudy.«

Až potuď vynacháizejí se v . Pľiaichynském kraji výborní dudáei; ale nebožátka! v malé jsou vážnosti; nebo již nenajdeme ani ves, kde by _ ještě dudy v ho-spodě hučely. Teď jsou dudy počteny za tu nejsprostší muziku, a v každé vesnici slyšíme jen o panské hudbě. Ale nezoufejte si, ubozí dudáei, nebo již se ten čas blíží, že zase budete vzácní; že si zase sedlák, když panskou muziku zaplatit moci nebude, při vás jen poskočí, a rád bude, když při vás na láci obilí a na robotu zapomene. Mějte tedy dobrou naději!«------

Chceme nyní poznati součásti a názvosloví příslušné v jednot-Hyjjeh krajích československých. Popisy, jak je vybírám z rozmanitých zdrojů, budou se vzájemně doplňovati a někde snad i opa-