zelné dudiy vyěarovialy z duše a ze vzpomínek nápěvy i slova písní národníah^Nahoře v Žofínisfcém sálltí rozléhala se hudba moderní a v dolejší dvoraně přehlušil ji uadšený zpěv všeho obecenstva, kdy dudák zanotil: »Žádnej neví. co je kroužek; Aby nás Pán Bůh miloval a zejménla záduměrvou písničku, vlivem Kovařovicových Psohlavců oblíbenou, Zeleníí hájové... A jásot neutichal. Znovia a znova každou píseň dudácká muzika přehrávala a aníova posluchači ji zpívláli. Nelni pamětníka, že by si byla v Praze aa několik posledních desítiletí společnost tak chutě, nadšeně a s prohřátým citem upřímným veřejně zazpívala české písničky nal místě^tak vyrtíkajícím, jaiko ma Žofínlě o >d|udáeké besedě našeho^ Sídaružení. Snad mně čtoucí uvěří, že jsem viděl účastníky, zejména, starší, slzeti radostí a tklivým dojmem... A bylo to pod jařmem a tíhou Světové války!... Noviny byly mučeny přinášeti chvalozpěvy na prapor žlutoěerný. Zakazován každý projev české síly, českého ducha a zatím my v) sousedství policejního ředitelství na Žofíně otřásali budovou [písněmi lidovými, jež jsem schválně vybíral tak, aby podezíravé oko censorovo nevystihlo jejich pravý smysl a vlasteneckou tendenci, kdy se vzájemným porozuměním za doprovodu dud zanotil celý Žo finský sál: »Bývali Čechové...«, »Kde vdomov můji«, »Zelení hájové« (...n&, obloze" se ukázal smutný oas;;.), »Spi, Havlíčku«, atd. atd. — tedy písně, jež byly podle tehdejších zásad všude potírány jako projevy protirakouské, »nevlasteneeké«. Jetí si 'rozvažte1 slova písmě »Bývali cechové«!

Přes 400 osob odcházelo od polkladíny před dvoranou přeplněnou s nepořízenou. Potěšila naše Sdmiženlí tato účast horlivá a proto na všeobecnou žádost, projevenou i y časopisech, opakovalo Sdružení naše beseldu dudáckou ma pomlázku dine 9, dubna t. r., v pondělí velikonoční, znova, aa návštěvy ještě hojnější a za nálady ještě více srdečnější.

Chtěl jsem svou předtoášku úvodní nla těchto besedách »O du-dáoké hudbě a pásni« uložiti mezi pjaipíry do sbírky rukopisů cne-tištěných. Nenadal jsem se, jaiký zájem vzbudí. Již na besedě přimlouvali se přítomní spisovatelé a umělci, abych přednášku úvodní vydíal tiskem. Přispěly k tomiu i hlaisy veřejné, v novinách, které na památku neizapoimenutelnýcih dvou dnů, kdy v r. 1917 při dudách na Žofíně se zpívalo a tančilo, tuto pro věky budoucí otiskuji, i s lichotivými posudky o úspěchu této besedy, pořádané od Sdružení našeho.

Hudební skladatel a kritik Emanuel Chvála, Národ. Politika, 1917, 3. duböa: »Dudácký večer, ipořádaný Sdružením pro povznesení znalosti památek (1. t. ni. na Žofíně), vzbudil v obecenstvu živou účast a skytl návštěvníkům bohaté zábavy a poučení. Na prvém místě rozložitého a obsažného programu cele zabavila posluchače instruktivní přednáška předsedy Sdružení, profesora Dra Č. Zíbrta, vyniká jícího a zasloužilého českého folkloristy, o hudbě a písni dudácké. Na základiě vzácných věcných vědomostí, nabytýcli pronikavým studiem odborným, poučil přednášející posluchače o podstatě dud jiaiko lidového nástroje hudebního, o konistruktiv-níoh pre'menáoh, jiehž během času doznaly, poukázal k významu hry na dudy ve vývoji zpěvu a tance lidového a upozornil na to, jak, vytlačována moderním, hudibařením, mizí nia českém venkově hra n'a dudy, druhdy typioká, rázovitost hudby lidové podímiňující. Umění hry na dudy^o sobě a^Ve spojení s nástroji pomocnými (klarinetem neb jedněmi i dvojími houslemi) záhy asi zanikne nadobro; tím důležitější pro diniešek, zachytiti z n'ěho, co ještě za-