ní jen snad poněkud doplněným), líčí nám jej jako starce, rázovitou to1 staročeskou postavu, jež je jedním z jeho vlastních výtvoru jako podobizna téhož je výtvorem mistra Alše, i oživuje vypravování, vkládaje je přímo v ústa starého zemana — besedách s rodinou a známými, zvláště pak s jeho vnuky. Oněm vykladať zeman po letech účel cesty a vzpomínaje, píše

0 ní žádané od nich paměti, vnukům pak líčí cestu při rodném krbu barvitým svým slohem a s množstvím psychologických

1 kulturních detailů, nanesených spisovatelem na suchopárnou kostru latinského cestopisu. Hned ten humor zemanův, když mu nevěřili, že byl na konci světa (r. 146(>), nebo zase loučení s rodným otcem a mateří a pak junácký výjezd na jeho Jiskře, darované mu panem Lvem! Z několika poznámek Horkého1 a (Šaška Jirásek konstruuje, jak Němci leckde neradi vítali husitské Čechy, (cestopisy oba píší jen o zapření se kurfiristů; Tetzel, od něhož Jirásek však je neodvislý, mluví také o jakýchsi přepadech). Také nezapomíná Jirásek uvésti význačné kulturní dokumenty z cestopisu samého, jako pochodňový tanec český v Eejně, o kterém psal kdysi (podle cestopisu?!) ve feuilletonu Nár. Listů i Jan Neruda — Tetzel o něm nemluví... Pouze jedné věci, zdá se mi, v povídce Jiráskově opomenuto. Byl Sasek Husita! Zdá se, že ano. Mluvíť n Jiráska s nadšením o Jiříku, Milici (v Avignonu, čehož u Šaška ve skutečnosti není!) i o mistru Husovi. Ale všechna ta místa jsou více historicky vlastenecká než nábožensky prodchnutá. Dokazuje -se pobožnost Husitu, mluví se o tom, že kardinálové nenašli viny na Milici...

Leč nutno podotknouti přece, že v té příčině cestopis latinský je zajímavější a podle mne povídá více. Hned v Heil-bronu diví se totiž Šašek, že nepoizdvihují tu k r v e P á n ě (tak i u Horkého), ačkoli uvádí četné relikvie — snad ze zvláštnosti — ano bisk. Pavlovský překládá některá místa patrně ve svém smyslu, přece zase na jiných cestopis jeví takové smyšlení, že z nich možno přímo souditi na náboženské cítění pisatelovo vůbec: ? zázrakům je na př. daleko kritičtější než Tetzel, o odpustcích pak v Benátkách mluví jakoí o věci patrně nevídané, podivné a sobě cizí (tak i v překladu Pavlovského!) a o zvláštnostech náboženských zmiňuje se ne jako Tetzel jen pro zvláštnost: Tak o Anarlii připomíná, že tam kněží podávaní tělo Páně v té velikosti (eadem magiiitudine) jako u nás. Zdá se mi však, že se tu naráží spíše na množství — tak asi v originálu — neboť známo, že Husité často přijímal i. Tomu všemu odporovalo by pouze jakési oslavení Tomáše C-unterburského, který r»rv vytrvale stavěl se proti zákonům, vydaným králem Jindřichem proti svobodě církve katolické. Než naopak