poslala Husitům výhružné listy! Jirásek o ní nemluví... Zato vykládá dětem o Meluzíne, jezerní to panně a pramáteři rodu lusignanského — Šašek vypravuje o ní jen (neuváděje zase ani jména, jež však jest u Horkého), že byla to žena zlá a proměněna byla v draka... Tetzel neví o obou nic, připomíná však vévodkyni orleánskou, jejíž syn stal se pak francouzským králem.

Jirásek přerušuje tu svůj popis cesty do Španěl líčením staročeské honby na vlky. Pyrenejskému poloostrovu věnována je u obou cestopisů značnější část — ne tak u Jiráska. Popisuje sice některé příhody, četná utkání, Šaškovo zabloudění, útrapy horka, Bürgos a v něm setkanou se španělským rytířem, který za císaře Albrechta, zetě Zikmundova, byl v Cechách, ale nemluví o tamním zázračném kříži — líčí královskou residenci a dvůr, avšak o tehdejším boji dvou královských bratrů v Kastílii rce jen, že to bojovali příbuzní. Giastona de Foise našli podle něho (jako podle Horkého) až u dvora španělského krále, ačkoli Šašek mluví o francouzském. — Nejzajímavější je líčení Šaškovo i Jiráskovo, jak cestující ve Španělsku navštívili poustevníka, který byl pokládán za polského krále, domněle zabitého od pohanův. Již Horký shledal, že se to nemůže vztahovati než na Vladislava Varnenčíka. Jirásek líčí, jakoby to tedy byl skutečně on, ačkoli na konec ponechává přece věc nerozhodnutu. Tak i Horký. Šašek však jen praví, že s nimi byl poutník polský a ten, spatřiv u poustevníka šest prstů na nohou, viděl v něm svého krále. Než poustevník prý se vzpíral, řka, že jest narozeným v té krajině (tuto poznámku Šaškovu i Jirásek i Horký vynechali!) a člověk hříšný.

Jak známo, před časem byl rozkopán u Varny t. zv. pašův hrob a nalezena tam bezhlavá kostra, patrně krále Vladislava, který podle podání varnenského byl Turky takto v boji ubit. (O tom psaly také Nár. Listy.) Tetzel o této historce se ne-zmiirajß.

Konečně líčí se Portugalsko a prodej otroků za Alfonse vítězného, bratra německé císařovny, od níž mu cestující nesli listy a od něhož dostali mouřeníny. Pak dorazili cestující do Kompostelly gallicijské, jež spolu se sv. Jakubem Kompostell-ským v obou cestopisech vyniká. Ani klatby, do níž tu cestující upadli, Jirásek nelíčí. Zato více místa věnuje Pinisterre, konci světa tehdejšího, za kterým nic nebylo, leda snad tušená země. Šašek vypravuje aspoň pověst o výpravě, jež našla nějaké zlatonosné ostrovy, ale bídně skončila a vrátila se do Lisabonu se sestárlými plavci. Jirásek k tomu dodává, že nyní (t. j. na konci života Šaškova) již objevena byla ta země skutečně... Tetzel naproti tomu, a to je