východem slunce na mezi polí, aby bylo hojně obilí. (Srv. »Český lid«, IV., str. 326.) V ten den kropí hospodář svěcenou vodou celé stavení, nezapomíná ani' na sejpku, kde ukládá. obilí, ani na sklep, kde mívá brambory. Veliký pátek pokládá lid za svátek. Hospodář nemá pracovati na polích ? ?7 zahradách. Není dobře hýbati v ten den zemí, protože Kristus v zemi odpočíval. Kdo by se proti tomuto ustálenému zvyku prohřešil, stihne jeho pole neúroda, pohroma, kroupy, housenky, kobylky. — V ten den jde hospodář časně ????, dříve než z věže kostelní ozve se řehtačka, místo zvonil, »které odletěly do Ěíma« — pozpátku na pole a musí tam rozkopati všechny krtiny. Kxtci prý nebudou po celý rok rozrývati půdy. Ještě ráznejší je zvyk, kdyí pantáta i panímáma každý vezmou cep a na okraji louky mlátí do- země. Krtci se rozutekou na všechny strany a již se nevrátí.

Uhlíky, sebrané z hranicky, na níž pálen na Bílou sobotu Jidáš, rozhazují hospodáři po polích, aby osení červi nekazili. \

Z ratolestí od Květné neděle udělají na H o d b o ž í velikonoční na Chodsku křížky nejen do polí, než i do oken stavení, nebo je^ zastrkují za lišty roubených staveb, aby neuhodil do stavení »boží posel«. A dále: aby se na sýpkách nedržel hmyz, dávají tam na Hod boží svěcené ratolesti.

Který hospodář jde nejčasněji o p o m 1 á z, c e se svěcenými ratolestmi na pole, nejdříve prý ze všech sveze toho roku úrodu do stodoly.

Ukázkou, jak zdánlivě nepatrné a obyčejné, po našem venkově ještě dnes oblíbené zvyky velikonoční mají původ a jsou doloženy v nejdávnějších dobách, kam sahají prameny pro poznání venkovského života českoislovenskéhoi, buďtež dva zvyky, zapsané loni z lidového podání. 1. Aby se urodilo hojně obilí, zastrkuje hospodář na Vlašimsku do ozimu na Boží hod proutky svěcených kočiček, které má od Květné neděle. 2. Hospodář na Boleslavsiku nařeže z proutků jívových, posvěcených na Květnou neděli, křížky a zastrká je na Boží hod do rohů polí mezi obilí, aby prý nepotlouklo.

Dva zvyky velikonoční nepatrné, podnes oblíbené, tak zajímavé! Proč? Jdeme-li po jejich stopách, překvapí nás, jak se nám seskupí, již od 14. století počínajíc, nepřetržitý řetěz svědectví souhlasných. Je to- vlastně nejstarší venkovský velikonoční náš obyčej, kterým hospodáři se snažili odvrátiti od polí neúrodu a všeliké pohromy. Duchovní mravokárci ve stol. 14. a 15. nechtěli v něm uznat nic zbožného, nic křesťanského, chvalitebného, vyčítajíce, že je to ďábelský »poboněk« (pověra),