str. 94
vołáł; umréłl, chodíł; néséł, pékéł— vołał, chodił; nésu, vouau; néséu, pítau; něsoł— klačał; niésól — klačáł; nysou— zehrau sa. Rovněž složené tvary: Byuachz na trávě a poháňauach husy.
Ukázka: Tam Hamalůj Vincek stoja naprostřed izby rozčápený a psaným sa rozháňaja čaganíł (vykládal) súsedom vůlu pana hejtmana: »Jak sa vám oznámiło, tož víte, že od úřadu kolera — nech nás Pámbu chrání — do obce přišla a je tu; enom sa žádá od slavného hejtmanství, aby sa z nás vyvolili štyřé silní chłapi, co by sa jí zaujali.« (Bartoš Dial. L, 346.)
Západní nářečí z jihu přibočuje k Moravě podřečím bělohorským, v němž vedle r obecno je dz m. d, z, ć m. ť; u m.ł. Někdy uslyšíš tu hořký nebo věrný, v pomístných e za y: Leváre. V podřečí trnavském zase po n, d, t znívá i tvrdě: ostatný temnosty, kdežto ů ouží se v ó: Bóh je láska i hróza; také v přič. činném se o vkládá: chlapec něsol čo mohol. Podřečí dolnotrenčanské vrací se k čistému ď, ť: iděm hledat ďéťa, a zůstává při rozšířeném ó v uo: puojďem od panuo; při tom však šíří ú v ou: dlhou rukou. Také záliba pro ch a g je značná: chtorý dochtor? Naproti tomu v hornotrenčanském podřečí objevuje se zase dzekání, při čemž zároveň ch mění se v s; Čech — Česi. Po jihočesku končí se pomístná na -ovo m. ov: Krakovo. Pěkně ono zní v písni:
Ej sklenička skleněná!
dobre je pic z teba:
pozdrav Pán Boh sklenára,
kerý robel teba.
Urobel ca velikú,
my sme z toho radzi!
Pozdrav Pán Boh sklenára,
moji kamarádzi!
(Trenčín.)
Anička súsedék,
zaviraj to štěňa, něch ono neštěká
na mého frajira.
On je šuhaj malý,
on sa něvybráni,
sekerky nenosi
ke mně chodiť mosí!
(Nitra.)
|
Nářečí střední, které stalo se základem spisovné slovenštiny, vyznačuje se měkkostí e, é, dvojhláskou ou, nepřehlasovaným a, záměnou o za e, dlouhým ĺ a ŕ a j. V samém podřečí honovážském poněkud řeč liší v Turci, Liptově a h. Oravě, na př.:
Kděže si bol, keď hrmelo,
keď do těba něudrelo?
Bol som, bol som v dobrom městě,
u susedov pri nevěstě.
(Turc.)
Cože si plakala,
ej, až sa kostol triasol?
— Keď mi povedali,
ej, že si husi pásol!
(Liptov.)
Sedí staré mláděnčisko
v krátkých nohaviciach,
má na nose okuliare,
slivovicu v lícach.
(Orava.)
|
Podřečí pohronské šíří y v e a ouží é-ý v koncovkách pádových: nohe a ruke v dobrým poriadku. S tím shoduje se i podřečí honťanské, šíříc změnu tu i na příslovky: abe tode šiel; kromě toho užívá staré předpony raz-: razum. Větší odtud odchylky jeví se v podřečí novohradském a gemerském. Zejména toto převahou sykavek hustších kloní se k polštině, také tvrdé ne, de, te hrubě ji liší, k tomu pak ł obaluje (chodeu — chodil), óv stahuje se v ó a I. osoba přítomn. času zní: idzemo, idzemo parobšoka vedzemo (jdeme, chlapce vedeme).
Bou jedon sedliak,
mau ženu hluchú,
kobolu slepú,
kosu tupú,
trávu suchú:
ej ta šeu on kosiť'
na tú lúku
za chalupu.
(Novohrad.)
Moja milá, aká si ty falošná!
Vyhoděná si z mojeho srdiečka.
Vráť mi, milý, vráť mi, milý, môj venček,
já ti vrátim tvoj střeborný prstenček.
I ty trpíš i já trpím bez viny,
šak je svedok milý Pán Boh nad nami.
Jak to rastie, tak to rastie v tichosti,
už je konec našej vernej ľúbosti.
(Gemer.)
|
Nářečí východní tvoří přechod k maloruštině a je hojně prostoupeno živly sousedskými. Spišské i šarišské podřečí mají převahou přízvuk polský, neboť staletí Spišsko patřilo Polákům, rovněž polohlásky ź, ś, ć, které houstnou v ž, š, č, dzekání je obecno, délka vůbec mizí, e v o neb a přechází (čoho, trhama), h zhusta zastoupeno g. Ještě východnější Humensko co vyslovuje so, odkudž zvou je Sotáky. Lépe viděti rozdíly tyto na ukázkách:
Chodzili šme na šłub,
ale nam nedali,
bo našo mladzatá
modlic še neznaly.
(Šariš.)
Bolí mene holovenka,
bolí mene duže,
haj dali me za takoho,
što varišky strúže.
(Zemplín.)
Už ja še nahodzil,
i blata natlačil,
ešče ja tam něbul,
dze mi Buh naznačil.
Ani dražku něznam,
ani keho pytac,
volel ja, dzevčatko,
o cebe neslychac!
(Spiš.)
|
|
