Poznavše takto v nejhlavnějších rysech jednotlivá nářečí, vidíme že čím krajina nevzdělanější, tím nářečí živější. Dítě školou, ne že by odvykalo řeči své matky, nýbrž přináší do chalupy řadu nových slov, tvarů a obratů ze školy a jako se jeho myšlenkový obzor šíří, tak obohacuje a proměňuje se jeho řeč. U nás dobře viděti to zanikáním názvučného h, v, mizením ł , tvrdnutím retnic atd. Týž proces děje se i na Moravě, ovšem pomalu, při čemž moucené hlásky ustupují čistým, r ustupuje ř atd. Vzdělání mnoho zhladí, že by však vyhladilo úplně nářečí, tomu nelze ani věřiti ani se toho báti.

Od Jungmanna po naši dobu jeví se snaha uměle převáděti krajomluvu v řeč spisovnou, zvláště v posledních letech, kdy národopis přišel do mody, a i belletristé jím práce své pestří. Jakkoli však je živá řeč kojící matkou jazyku spisovnému, nelze úplně schvalovati tento směr, neboť jím se čistota jazyka spisovného často spíše kazí a znešvařuje, vždyť hovor t. zv. »dialektický« je často ubohou karikaturou, snad ani v jednom případě zcela bezvadný, ano zhusta jím zakrývá se jazyková dekadence. Jinak je dobrými slovy, tvary a obraty lidovými nahrazovati chyby a barbarismy řeči spisovné: tu kéž by věci znalí hojně a svědomitě pustili se do práce!

Vnitřek hanácké sednice.

Dle fotografie F. Dvořáka, člena K. Č. F A.

Výstava i tu znamená krok v před. Uspíšeno sebrání bohatého materialu a učiněna nová přehlídka posavadní práce. Hluboko sahají dějiny této práce. M. J. Hus*) jako zakladatel spisovného jazyka ve své Orthographii a J. Blahoslav ve své Grammatice počali jí klestiti dráhu, po kteréž šli následující grammatikáři až po A. Bernoláka (1790) a J. Dobrovského. Nové oživení nastalo na počátku tohoto století sbíráním písní lidových a studiemi národopisnými. P. J. Šafařík stojí tu v popředí velké práce, k němu bočí F. L. Čelakovský, J. Kollár, Fr. Sušil, K. J. Erben, J. Rímavský, Božena Něncová, L. Štúr, P. Dobšínský, A. H. Škultety a j. Tento proud neustává. Pracuje se dilettantsky, ale s velikou láskou pro věc a se zbožnou ochotou: to vtiskuje prácem těm úzkostlivou svědomitost o jádro, nikoli o pozlátko na skořepě. Sbírají se písně, říkadla, pověry a pohádky pro jich cenu esthetickou i kulturní, na druhém místě je teprve jazyk. Ale tu vystupuje V. A. Šembera (1842) se studiem jazykovým přímo, za ním J. Jireček a J. Pr. Kouble v Čechách. Současně pracuje se i na Slovensku, kde Ctiboh Zoch popisuje podřečí oravské, a ve Slezsku, kde J. Lepař popisuje podřečí opavské. Ano i slovníček Vil. Dušana sem spadá a rovněž mluvnické práce o spisovnou slovenštinu, jako Krátká mluvnica slovenská; Nauka řeči slovenskej (L. Štúr) 1846; téhož Nárečja slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nářečí a j. Tak připravila se půda pro souborný obraz dialektů učiněný V. A. Šemberou v jeho Základech dialektologie