veselém času: Pán Kristus z mrtvých vstal, radost dal všechněm lidem zarmouceném, že z mrtvých vstáném. (Potom se dořekne: Pochválen Pán Ježíš Kristus.) Protož rodičové své dítky máte a o jejich věci vy se staráte, nejlíp učiníte, co zvíte: Odešlete je do školy, Pán Kristus velí. (Opět beze zpěvu: Pochválen Pán Ježíš Kristus.) Až se naučejí znát Pána Boha, dostanou pochvalu, chvála ta mnohá, dojdem s ním radosti s milostí, dojdeme s milém s Kristem Pánem, na věky. Amen. (Zakončí: Pochválen Pán Ježíš Kristus.)*)

Nejmilejší, zároveň však také dost obtížné darování červeného vejce na Chodsku jsou dary děvčat chlapcům. Jest tu dar červeného vejce do jisté míry vyznáním lásky. Do nedávná, měl-li býti chlapec o své dívce přesvědčen, musela jich dáti »celej vaječník«, to prý je dvacet a čtyry vejce najednou! Chudák děvečka. Měla-li také ona svého chlapce a byla-li selka zrovna navlas a držela se té starodávné pětadvacítky — zbylo jí jedno jediné! Na »celej vaječník« se v poslední době trochu pozapomnělo, chlapci se spokojí, když je to »jen tak žertem«, jen několika vejci od jedné — za to je vezmou »veřejně« od několika najednou, děvče oblíbené pak dá vejce také zase několika chlapcům, ale to jen když je to, jak jsme už řekli, »jen žertem«. Ale kde už je »ruka v rukávě*, musí nevěsta přinésti červených vajec často i více než »celej vaječník«, musí jich přinésti plný šátek, pěkný »do kabzy« ke svátku, a jakých hezkých! > Straky« mezi červenými, červená mezi strakami — radost se podívat. Chce-li děvče zvlášť ukázati, jak má chlapce rádo, bývá strak více než červených.**)

Pondělí velikonoční, jemuž říká se též »pondělí červené«, od vajec, jež bývají malována na červeno, známo jest na Volyňsku »pomlázkou«, na kterou hospodyně pozvává netoliko dítky sousedů, ale i dospělé. Pomlázka záleží v tom, že dítky dostanou několik barvených vajec, hospodyně dostane kousek bochníčku »na košt*. Na konci prutu visí z barevných vln »střapec«. Pomlázkou šlehají se hlavně dívky. Dívky dávají svým milencům barvená vejce, na kterých jest namalováno srdce a napsán nějaký veršík, na př. »Péro psalo, srdce hrálo, když na lásku vzpomínalo*, nebo »Komu tu pomlázku dám, ten srdce mého bude pán«. (Volyně, Jos. AI. Krása.)

»Pomláskou« nazývají se na Jilemnicku svátky velikonoční vůbec, zvláště však pondělí velikonoční. V ten den jdou děti, zvláště chudší, od stavení ke stavení a zpívají známou: »Pomláska, pomláska se nám ěe-pejří . . .« Za zpěv dostávají rozličné dárky: vejce, koláče, chléb, peníze, hlavně však preclíky, jež nastrkují si na pomlásky, obyčejně upletené z vrbových proutků. Kdo nemá času nebo chuti pomlásku plésti, koupí si proutek »sladkého dříví«. Zámožnější chodívají pouze k příbuzným a známým, a dostávají obyčejně kraslice. Zvláště však odrostlejší mládež, »hoši< vynucují kraslice šleháním na známých a milých »holkáeh«. Za