i jednotlivé stránky kulturní historie indoevropské (na př. „Die Ursprünge des Handels und Wandels in Europa" v I. díle spisu „Handelsgeschichte u. Warenkunde, Jena 1886" a j.), a což pro bohaté sbírky materiálu zvláště záslužno, r. 1901 zpracován podle jednotlivých význačných hesel dokonce celý slovník příslušný „Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, Straßb. 1901". Také Schraderovy práce znamenají velký pokrok na dráze kdysi Hehnem ražené, zvláště pro neutuchající úsilí autorovo, učení své vlastní stále zdokonalovati jak co do obsahu, tak co do methody; v tom smyslu jeho „Urgeschichte" opravdu lze prohlásiti za dílo vrcholné. Avšak m e t h o d a naší nauky není podnes a nebyla zvláště v prvních pracích Schraderových ustálena neb vytříbena ani zdaleka; pročež bylo a jest dosud potřebí kritiky a kontroly názorů i vývodů jeho, leckde — jak ani jinak nemůže býti — osnovaných jednostranně, s hledisek sice ne nepřípustných, ale oprávněných mnohdy jen z části. A kritiku tu vykonával nej dříve P. v. B r a d k e, badatel pohříchu záhy zvěčnělý, který slohem a formou celkem nepoutavou uveřejnil zejména tyto vécné posudky knihy Schraderovy, nejdříve mnou uvedené: posudek 1. vydání jejího „Über Methode und Ergebnisse der arischen (indogermanischen) Alterthumswissenschaft. Historisch-kritische Studien, Gießen 1890" a posudek 2. vydání v „Göttinger Gelehrte Anzeigen" 1890, str. 897 n. V úloze Bradkeově konečně pokračoval a hodlá tak činiti nadále H. Hirt, který právě s odchylného stanoviska svého jednak napsal celé nové dílo „Die Indogermanen" (I. díl 1905, II. díl 1907), jednak podává kritické příspěvky jednotlivé (methodické i věcné)-v „Indogerm. Forschungen" (zatím v XXII. svazku 55 n. „Untersuchungen zur idg. Altertumskunde"). Vedle jmenovaných jest arciť celá řada badatelů j eště jiných, kteří dali výraz přesvědčení svému o dotyčných spisech souborných v referátech a kritikách anebo projevili svoje názory o jednotlivých, zcela, speciálních stránkách osvěty indoevropské — avšak к těm, jak pochopitelno,. v souhrnné zprávě své zřetele brati nemohu, leda v případech zvláště význačných (srv. v dálejšku), i odkazuji jinak к prvním více historicky retrospektivním kapitolám v „Urgeschichte" Schraderově.

V nauce dosud kolísavé, methodicky nevyhraněné, výtěžky svými neucelené nebude zarážeti, že také kniha Hirtova chová v sobě leccos subjektivně pojatého, že však i ona proti pouhé kritice a negaci Bradkeově dobyla sobě nepopiratelných zásluh už tím, že promluvil v ní srovnávací jazyko-zpytec κάτ̓ ἐξοχήν, linguista, který po jazykové stránce jest zvyklý pohybo-vati se stále na lákavé sic půdě indoevropské, jenž však zároveň dobře zná vrátkost, nebezpečné strže a propasti její. Mám-li tudíž podati o dnešním stavu nadepsané otázky zprávu obj ektivní, nelze to učiniti jinak než dualisticky: často a skorém při všech důležitějších položkách bude třeba dáti průchod vyznání a přesvědčení vědeckému jednomu i druhému (po případě i třetímu) a ze svého připojiti — ač bude-li to vůbec možno — kladnou neb zápornou poznámku kritickou. Podrobností, speciálních otázek v tom velkém, nad míru obsáhlém problému jest tu ovšem řada téměř nepřehledná; přes to doufám, že nic zásadně závažného nepominu a že zejména podám j akýs takýs celkový obrázek vědy naší, pak národa a osvěty indoevropské, promluvím-li souhrnně o nej-důležitějších a spolu nej palčivějších věcech v těchto třech kapitolách: I. O me-thodě praehistorie indoevropské, zvláště s hlediska jazykozpytného; II. O národu indoevropském a pravlasti jeho; III. O životě a osvětě starých, jazykově ještě spojených Indoevropanů.