str. 75
I. O methodě praehistorie indoevropské, zvláště s hlediska jazykozpytného.
Pojednávaje o methodických zásadách nauky dotčené, mám hlavně na zřeteli n o e t i c k o u hodnotu a skutečnou praktickou cenu poznatků, poskytovaných jí se strany jednotlivých samostatných věd, jež nahoře byly vyjmenovány; vždyť kolísavost a neurčitost mnohých jejích výsledků i nejnovějších dojde právě touto cestou přirozeného vysvětlení, zároveň pak navykneme si hned předem dívati se pod správným zorným úhlem na všecky vývody následující.
Ze všech věd, dnes svorně se sdruživších za jediným velikým tu cílem, za ozářením pravěku indoevropského jakožto nezbytného východiska nej-starších národních kultur historických, zajisté vědy v užším rozumu historické a geografické vyznačují se noetickou cenou velikou, ale vzhledem к dobám venkoncem praehistorickým (pro poznatky svoje o dobách pozdějších a povahy zhusta jen všeobecné) upotřebitelností přec jen dosti skrovnou — kdežto naopak archaeologie co do bližšího určování nálezů, zvláště se zřetelem к jednotlivým národům jakožto původcům předmětů nalezených, právě tak jako anthropologie v příčině přesného stanovení hranic a příznaků plemenných (racových) značnou dosud trpí nejistotou v nej vlastnějším oboru zkoumání svého. To vše poznáme podrobněji v obou kapitolách dalších, až jednati budeme o pojmu národa i osvěty praindo-evropské. Zatím zbývá opět srovnávací • j azykozpyt, který v přemnohých případech dává nám větší menší záruku, že slovo neb jistý útvar jeho sahá opravdu až do dob prajazykových, a právě tím připouští možnost, abychom se téhož domýšleli o předmětu neb pojmu к slovu onomu připínaném: jde pouze o to, zdali slovo promítnuto bylo do pravěku právem a zdali na druhé straně správná s ním spojena představa přeihistorická.
V příčině slovníku indoevropského, t. j. bohatého dosti pokladu lexikálního prajazykového, není mezi předními badateli žádoucí sjednocenosti; v otázce, kdy vůbec smíme slovo některé prohlásili za praindo-evropské (bez detailnějšího ovšem vymezení místního neb časového v prajazyce samém), Schräder proslovil jiné zásady než P. von Bradke a Hirt. Svorně si vedou jenom tenkrát, když slovo, doložené ve všech skorém historických (evropských i asijských) větvích indoevropských, nesporně tedy bylo prajazykové, což ovšem případ nad míru řídký. Ale neshoda vzniká už tenkrát, vyskytá-li se slovo toliko v některých a nejméně ve dvou jazycích; tu Schräder, který slov v jediné větvi zachovaných vůbec neuznává za průkazná, který dále pro uznanou bližší příbuznost neb předpokládanou zeměpisnou kontinuitu vylučuje ze slovníku rovnice indoiránské a baltoslo-vanské, resp. rovnice kelto-germánské, germánsko-slovanské a keltsko-ger-mánsko-slovanské, v ostatních případech přidržuje se tohoto pravidla (,,Ur-gesch." I3, 174 п.): Mir scheint dabei die Sache so zu stehen, daß, wenn ein Wort wenigstens in einer arischen und in einer europäischen, oder wenigstens in einer nord- und in einer südeuropäischen, oder auch nur wenn es im Griechischen und Lateinischen nachgewiesen werden kann, darin eine Garantie seines hohen Alters liegt, nicht als ob jene Sprachen (etwa Arisch + Litu-Slavisch oder Arisch + Griechisch oder Griechisch + Lateinisch usw.) jemals eine Spracheinheit im Sinne des früher angenommenen Stammbaums der indog. Sprachen gebildet hätten, sondern deswegen, weil aus allgemeinen Gründen anzunehmen ist, daß die geographische Kontinuität, die
|