Voraussetzung aller sprachlichen Zusammenhänge, zwischen den betreffenden Sprachen frühzeitig zerrissen ist. Naproti tomu Hirt už od delší doby (srv. „Indogerm. Forsch. Anz." XIII., 5 п., „Die Indogermanen" I., 234 n. a opět „Idg. Forsch." XXII., 59 n.) hlásá i uplatňuje jiná měřítka původu praindoevropského, jež uvedu aspoň potud, aby zjevná se stala jejich oprávněnost nebo lichost. Hirt vytýká mimo to Schraderovi, že ani sám vždycky důsledně nešetřil svých vlastních požadavků.

Podle Hirta jsou především průkazné všecky rovnice, obsáhající pouze dvě, byť i sousední větve jazykové, na př. germánsko-slovanskou, jen když jsme si jisti tím, že slovo v obojí větvi jest pravou střídnicí hláskoslovnou, majetkem tudíž z dávných dob zděděným a nikoli časem teprv od sousedů vypůjčeným; bezpečnost našeho úsudku se zvyšuje, jestliže v obojích slovech prosvítají starobylé stupně samohlásky kořenné neb kmenové, stupně t. zv. ablautové — v čemž ve všem dlužno Hirtovi přisvědčiti. Tento rozpor v obo-jakém nazírání na jednu a touž věc vedl к velikým nesrovnalostem v několika osvětových oborech, jmenovitě v otázce o kovech, pokud totiž byly Indo-evropejcům známy. Vtom ohledu Schräder (II3, 1: Die Metalle) dospěl důmyslně kombinovaným postupem výsledku, že prvotní Árijci znali toliko měď (stind. áyas =lat. aes = got. aiz), z níž zhotovovali sobě šperky a vedle obvyklých kamenných také již porůznu nástroje měděné, kdežto znalost zlata přišla k nim vesměs prý z ciziny, na př. Řekům od Semitů (jeť řecké χρῦσός vypůjčené sem. cháruz) atd. Při tom rovnice indo-iránská (stind. híranya — avest. zaranya, srv. slov. želem) nemá — j ak pochopitelno — pro Schradera průkaznosti patřičné, avšak nemá jí — což již méně pochopitelno — ani rovnice zjevně vyznačená starým kmenostupem: gótské (germ.) gulp (z *glto-): lotyš. zelts: slov. zlato ze *zolto, patrně jen proto, že podle jistých obecnějších úvah a konklusí Schräderových Indoevropané, příslušníci údobí t. ř. neolithického, nesměli vlastně se zlatem býti ještě obeznámeni. A podobně má se věc se stříbrem a i železem, i tyto kovy mohly býti a patrně byly (aspoň stříbro) pranárodu našemu dobře známy, třeba jich (právě tak jako zlata) neužívali ještě к pravidelné výrobě šperků a dokonce ne (železa meteorového) к výrobě nástrojů. Jsou tu však i po mém soudě rovnice téměř neomylné, jedna s kmenostupem podle Schradera nám ještě zastřeným, ale podle Bradkeho a Hirta naprosto pravidelným: stind. rajatám, avest. srszatam: arm. arcath: lat. argenhtm: irské argat —• a druhá dosti bezpečná: řecké χαλκός (z *καλχὸς): slov. železo, lit. geleéis, stprus. gelso*). Schräder arciť pojímá věci jinak: výrazy pro „stříbro" vznikly prý z nějakého arménského, uvedenému arcath odpovídajícího názvu — konstrukce i ve všech podrobnostech (1. c. 48 n.) nepodobná к pravdě; a výrazy baltoslovanské pro „železo" značily prý, nejinak než řecké χαλκός (ač je-li toto s oněmi totožno), původně „měď", „bronz" a teprve s rozšířenější znalostí železa přijaly význam tento — předpoklad, jenž vzhledem к řeckému významu „kov, Erz" má s dostatek přesvědčivosti do sebe.

Tolik o slovích alespoň dvojmo doložených.. Slovům zcela oj e d i n ě-lým Schräder, jak víme, vůbec nepřikládá váhy a činí tak ve většině případů nepochybně právem; Hirt jest však i tu názoru jiného, dokládaje, že nemálo slov, kdysi všem větvím společných, vytratilo se obvyklým ve vývoji