jazykovém během z převážné většiny jich, uchovavši se toliko ve větvi jediné: a příznakem starobylosti u takových slov je prý forma, struktura jejich často neklamně prajazyková, buď že slovo náleží ke vzácným a v historické době ustrnulým kmenům souhláskovým (na př. germánské hand, jež možno nad to spojití s kořenem číslovky [de]kmt- „10"), bud že kořen jeví podobu samohlásky zdloužeňóu, tedy t. zv. vrddhi (tak nyní tím jistěji s W. Schulzem, ale proti Schraderovi lze považovati sthněm. swägur za útvar domácí a značně starobylý) atp. Ba theoreticky Hirt zdá se míti pravdu i v tom, že každé slovo ojedinělé, není-li zjevně odjinud přijato, nýbrž domorodé, již tehdy má samo v sobě utkvělou známku starobylosti, jestliže ho nelze prokázati ve vlastní větvi jazykové za očividnou odvozeninu. Arciť prakticky hodnota takových slov přes to prese všecko nemůže, tuším, býti značná, ba ani ne к důkazu dostatečná; vždyť nejsou ani dnes akta o kmenosloví jednotlivých jazyků uzavřena a útvary někdy na pohled starobylé vznikávají přec jen také cestou podružnou, napodobením struktur opravdu starobylých, tak že konec konců jsme zde odkázáni na rozsuzování spíše subjektivní, neskytající záruky valné bezpečnosti nějaké.

Jinak má se věc, když týž nebo skorém tentýž pojem (na př. ,,mléko'-) vyjádřen několika rovnicemi, obmezenými vždy na dvě větve více méně sobě blízké (srv. pro pojem uvedený stind. dádhi = stprus. dadan; řecké γὰλα = lat. lac; got. miluks = staroirskému melg, po mém zdání také = slov. mléko z pův. *melkó); konečně stind. ghrtá „máslo" — irskému gert „mléko"); jaký tu jest poměr k prajazyku? Zajisté že niledo nebude pochybovati o tom, že pojem a předmět ,,mléka" byl starým Indoevropanům dobře znám, že chovali tudíž dobytek; a skrovné rozšíření oněch rovnic s jedné a velká rozmanitost slovní s druhé strany pochopíme v tomto i jiných podobných případech tím, že jednak byly tu různé názvy ne obecně prajazy-kové, ale již tenkrát dialektické, jednak pro jednu a touž věc po celé oblasti prajazykové název ne jeden abstrahovaný, zobecnělý, zgeneralisovaný, nýbrž množství detailních názvů všelijak určených (na př. jako „mléko sladké" a „kyselé", „mléko ovčí, kozí, kraví" atp.) — množství názvů tedy přibližně souznačných, z nichž jednotlivé větve učinily sobě za pokračující osvěty, jež jevila se i v usilovnějším zevšeobecňování, ten neb onen výběr. Hirt správně ukazuje, že taková hojnost názvoslovná dosud vládne v řeči na př. myslivecké nebo v řeči obyvatelů venkovských, kteří lépe pozorují zjevy přírodní než měšťáci (srv. u Campe osmero německých odstínů slovních pro slabší, silnější, jemnější, hrubší déšť — a kolikero podobných nuancí u nás?) atp. A obdobou k tomu dovozuje, že proto máme čtvero mdoevropských rovnic o číslovce „i", celou řadu kolísavých (až na „červeň") terminů značících barvy, aniž proto i jen na okamžik budeme se rozmýšleti, přiznati Indoevropanům také znalost jedničky nebo dokonce kategoricky prohlásiti, že Indoevropejci nebyli к barvám neteční a slepi.

Slyšeli jsme, že prapředkové naši chovali dobytek; zdaliž nám jazyk vypráví také něco o zemědělství jejich ? Zajisté, že tak činí, jen že opět sama fakta jazyková stala se zdrojem názorů o nich zcela neb valnou měrou odchylných. Dlužno míti na paměti, že rovnic, odnášejících se к orbě, jest slušný počet, že však převážná většina jich (zejména odvozeniny z kořene *arä- „orati") omezena je jazykovými větvemi evropskými, kdežto skupiny indo-iránské dotýkají se pouze střídná slova tato: lit. díma „chléb" — stind. dhäná, avest. dana „obilné zrno"; řecké λαῖον, stseverské lé — stind. laví, lavitra „srp"; řecké πτίσσω, lat. pinso „vylupuji, rozmělňuji", πτισάνη